doznívám jako v houštinách vřískot kohouta obětovaného životu pronásleduje mne ticho smrti uklidím oči do kouta a připomenu si v úplňku k odrazu žene pírko unesené větrem ponecháno na pospas dlouze padám do černobílých snů jako pírko pohlazené větrem a ponecháno výšinám padám zpět do barevných dnů s tebou jsem očistil křídla promnul zrak a došplhal až tam kde kraluješ krásám a rozkazuješ pravdě ty to víš, to je známo leč všichni zaměňují to za neznámo já to vím, to jde samo když jsem doprovázen touto dámou její urozená barva zalévá mě jako sopka soptí, vře přitom její každý výbuch “malá, malá” pohladí mě k životu probouzí stále slepý jen co dočtu tvoji hádanku zaléva mě zelená vyzdobí životem a odnáší do spánku nemusíš se lopotit stačí zapomenout do sopky zahodit odevzdat se snu a nanovo se narodit