kuci se hádaj na pískovišti o bábovičky
a mě to neba
kdo prý má originálnější
je mi z toho smutno
tak si jdu zahrát na klavír
a pak najednou píšu
píšu báseň-meta
a na chvilku si myslím, že jsem bůh
že jsem se povznesl
vyhrál hru na shovívavou
a schvaluji vykrádání
ano, vykraď mě
já vykradl mámu, tátu, bráchu, ségru, strýce, tetu, pastora i...
i sebe
všichni se totiž navzájem vykrádáme
ale sebe
sebe budu vykrádat nejdéle
tomu se totiž říká karma
tak mě vykraď (nebo vykaď!?*)
a budeme více nežli jeden, dva
ve stejné šlamastyce
tři čtyři, ve stejných trampotách
co naplat
jeden či dva
dva ze tří schvalují shovívavost
k libosti slov uživatele
k samolibosti a svrchovanosti jazyka
stejně si řekne co chce
bez hlučného héle
formičky dal bůh!
a my na to: to je poezie! héle!
bůh byl totiž nejoriginálnější v tom, že vymyslel něco jako formičky vůbec
a proto se můžeme hádat na pískovišti
čí babovka je lepčí
tak jsem si zahrál na básníka
nebo příživníka?
a ještě na božího advokáta
nebo kata?
kdo ví jak to má bůh
myslím si, že nás má u prdele
a dál si svobodně tvoří
běh nechej během a během nechej běh
a já v tom běhu
jenom malé tele
já vím: “musíš se ještě hoodně učit!”
atd atd atd ad finis finitum
ale pokud vám někoho připomínám
to nic, to jsem si jen hrál na Herakleita
a přihazoval klacky do ohně
*Tvoje svaté právo veta. Neplést s pojmem odveta. Tu si nárokují leda hlupáci.