Měsíc: Leden 2022

řeklas sbohem?
vlastně ne
nikdy jsi neřekla ne
jen se svlékla
zahleděla
slova v bytí oblékla
majestátně
rovna bohyně
spřádá z sítě závoje
září před očima
jako vlna do hlubin
upřímností štíra
vtahuje do slabin

čelem těm vlnám
nedá se říci ne!
nikdy
nechtěl bych ztratit, co v ní je
svými křídly noc vesmírnou shrnuje
můra sněhově bílá
jako kvočna hvězdy pod křídla

velká matka nikdy neříká ne
obloha neklame
modří obklopuje lůno zelení nasáklé
zahleď se do očí išvary
že není jediné oběti v prostoru svátosti?
jsou všude!
hadi zapleteni do kopyt velkých rožců
jedno, kozo, noso, je to jedno
v jeho zemi jsi vždy na boso
svátost našlapuje na svátost
prostota narovnává všechny rohy
však jedno jsme, leč nezdá se
oběť dává černý kouř 
rozum z kozla učaruje včelaře

predátor je fuč a fouká chladný tíže dech
jde o život, leč v mysli režisér
káže za tradice, za hrdost a blablabla
leč není jich přec, vzkaž slovy na ně
nedosáhnou, nedostihnou
záblesk krásy, záchvěv touhy
odraz zrcadlení hlubin naruby

vrhni se do nich
prosím, modlím se
bez tebe umírám
chci vyslat holuby
ať navštíví bílý chrám
na náměstí v něm zvony bijí nadějí
hledající nejsou ztraceni
odměněn bude
zaťuká li
vstup jen pro odvážné
od vážnosti podaleku
vstup jen srdcem dítěte

zajdi za roh
tam už neuvidíš to co bylo
převracíš se chceš se nalézt
bdící ve snu
odvrácená strana tíže
příslib něhy, rozkoše a viny
vrostlé do slov
které nevážily bohů
s vervou kopyt kozorohů
na skalách tančíce
střepy počítaj až po skoku
není nikdy hop bez kamení
jež táhne nás bezhlavě
do náruče aktů
nespasí tě
ani nenechají zhola
projdeš žárem
a posílíš
tam kde jest tvá pravá volba
najdeš se
na rohu se potkáme
křížení dvou ulic
jež se znovu sejdou
a možná ne
možná nikdo nikdy za roh nedojde

hudba pomáhá
ale musí být hodně nahlas
aby udržela slzy za branami

slunce pomáhá
ale musí být přímo do očí
aby udrželo tvoji krásu z dohledu

psaní pomáhá
ale musí být od srdce
aby zasáhlo to druhé

tak pomož si tím, co pomáhá
svlékni slzy
vystav psaní pomluvám
a do očí si vtiskni drahokam

šťastlivci, kteří si čtou
budou souzeni mírněji
ale co my, kteří jsme k nečtení
budeme sázet soudy před setměním?
vytrhávat kontexty, připravovat omluvy?
nevidíce rána, přišli jako v objetí
odevzdávají se do prokletí
hry jež říká “my nejsme my”

jsme snad pouze pomluvy?
v našich hlavách nedo(č)t(č)ené
až ke zdroji toho popření 
pravdy kterou hravě přečtou slepci
přeci! neříkej že nečteš
když jsi tady a tvé tahy
smyslu přitakají více než li slova
ty jsou totiž někdy k nečtení
jako tužby jimž je svědkem pouze tělo
pouhé boží tělo
otevřené ranám hříchu spasení
nedávej se na čtení
nechceš li boží nadělení

hluboký vjem nasáklý žalem
obrazy světla střídají stín
procházíš útrobami val za valem
nenecháš se trýznit křikem vin

díky modlitbám, jež jsou pouhá slova
která se drmolí z úst jako dým
shořelých na levém břehu tvého já
blížím se kráse krokem střídavým

nejsou mi cizí, ničím zahalené
stehna těch dam k životu s žalem
krásu však žádajíc se sebou zadané

nechal bych život za jejich krále
přesto si žádám zápalné oběti
dokud se při neurovnají zápalem

nenech se zmást, opět jsou to jen slova
krásu však neztratí, i když čteš potřetí
tam začíná jich pravda, tam v lůně sotva
sen jeho se naplní, když už se probudit neštítí

vzdal se pro krásu, omotán hadem
přistane jen když ráme mu podstrčí
vytáhl do boje s vlastním pokladem
na sklonku člověka však padne mu do očí

nechtěná hra, kulisy kulis
trámy jež nikdo nemohl snést
pouze sen lámající vůli

leží tam v hrobě, ruka v pěst
však sen jeho přerostl ve velký třesk
rodí se znova, jenž nikdy není hotov
ve vínku hravý, zvídavý a tak trochu snílek

/ 16.1.2022 - after watching movie “synecdoche new yorke”

svleč se skvrnám
paměti se dávaj’ na odboj pro nůž
vymření všech bylin, květin a stromů
se boj!
ne boha, ne sebe
ne žádného pekla
ani světla
odevzdáš své dlaně
a v panně, raku
či kozorohu
řekneš své ne
manipulaci skrze “rozumné”
odhlédni od světa
na chvíli posílíš kontext svého veta
a hlavně jdi tam
tam do světa na zkušenou
protože nikdo nemá čas tě prověřovat
jen náhoda
dítko štěstěny připraví ty správné ozvěny

chceš se podívat větám na konec?
dočkat se konce snu
abys nezapomněl
aspoň ten blýštivý okamžik
před srážkou s naivitou
a svitem nových rán
osudu
na míle od první věty
jen palec od poslední
chceš nachytat vítr
olizuješ prsty
chčiješ v závětří
pochvaluješ si rozum rozumem
trudomyslností proti větru!
namísto se unášet
v sny
klidně i za cenu
ranního praní prostěradla
ať už od přemíry lásky
slz
nebo počůrání
nemáš chcát proti větru!
říkal strýc
a hlavně ne ve snu!
říkám já

pomni příběhy, slova, myšlení
pomni rozpoložení
nikdo sám neví dost
o rozložení
               sil
nejsou-li dva

tak pojď si zatančit
do tmy
tam v harmoniích
pohybů, křížení
ladění i vlnění
poznáš střed
porozumíš nám
namísto jednomu
vychýlenému na stranu
přes hranu

stranou připomínky
námitky a výhrady
stačí společný rytmus
a vnímat střed
protože i v tanci hrozí
nerovnováha
pád
nebo střet sil
na jednom konci tmy
lano padá
středobod ztrácí střed
a vesmír kolabuje
do další nepravděpodobnosti

dny míjejí
otáčíš se jakoby v rytmech
nezastavitelná projekce
jednou ne a jindy ano
drahokamenná
nebo jen hadrák vycpaný slámou
don Quijote slávu nezískal vítězstvím
ale umanutostí
neústupnou osobností
dnes by bloumal zahradami
luštil skvrny
a zřejmě i potají trhal bílé pláště
v bezvýchodnosti své projekce
vtiskl by odboji odstíny lásky
jiskru bezhlavosti
pro ní
pro jeho paní
a bez ustání
bez znavení kradl by bílé pláště
za nejhlubšího luny snu
jako ty naděje
vkradou se vždy
když už je na dně jen
zrcadlo
odraz nejhlubšího chtění
vůle k moci
k životu
k milování
zrcadlo zrození chtíče
tužby těla
toho co panenka Maria nechtěla pomyslet
a jiná, otevřeně žádala
a tak zemřel v rovnovážném rozpoložení
chtěl dobře pro všechny
však
zemřeme každý
protože vůle je slepá
slepě následuje nejkratší cestu k projevu

/ 2.1.22 ova