respektuješ noc ale nedáš si říct co je odňatá moc, odmocnina od slova vstříc? jen pouhá samota na nebesa vyzdvižená touha však chybí ti prostota, které se každý den rouháš bez boje zbořit kříž nebát se opustit flám když víš, koho chleba jíš pak zpívej nebesům i tmám vycházíš vstříc jen v dešti v propojení nebe a země hodláš sama sebe přelstít že myšlenky nemají sémě raději bys respektoval den kdyby byl skutečný nebo aspoň jako sen dokonale náhodně-jedinečný proto respektuješ moc vůli po jedinečnosti řádu kdy skloní se i noc a Měsíc ukrojí z tvého hladu nevejdeš se ani za píď a přesto svědčíš existenci pochopíš tak, co je klid a kde hranice tvé “insurency” respektuješ i ten den a někdy dáš si říct všemi aby bylo o čem snít sen zůstaneš proto při zemi nakonec respektuješ i svítání trneš při západu slunce přitakáš rannímu rozlévání tolik co děsíš se jeho konce
Měsíc: Květen 2024
děsí tě…
děsí tě vlastní ruka? to všechno co napsala a ještě napíše? snad se nezlobíš na vlastní muka? tuhu vždycky vypíšeš a nenecháš řádek pro příště děsí tě vlastní slova? to všechno co vykonala a ještě přivolají? pocity bez sdílení jsou sláměná vdova ne tak zcela přijatelné ovdovělé jako černá vdova děsí tě vlastní jed? stejně tak mělo by blahořečení stejně tak chtění vysvlíkáš snovými pouty svět tam nechceš klení zapíráš do kuropění děsí tě vlastní prozřetelnost? ta divá leč zcela jasná křehká i snivá cizí jako jiná bytost vzdává se jmen skrytá i podmanivá děsíš se vlastního děsu? stejně jako dravec za noci ještě temnější moci vzdáš se konečně denních běsů? vejdeš do noci beze slov ale do dne pln veršů / Třinec
říkáš dost
říkáš dost a přesto nikdy nemáš dost vzpíráš se v kříži neznáš pravdu, sdílíš lest vzpínáš se k oblakům hvězdám tvých zázraků a nedáš se snést, natož svést vzhlížíš příliš vysoko kde dá se vidět leda modř vzhlížíš tam přesto jako bys viděla souhvězdí houšť nehledě na záři naší hvězdy v noci zmatená utíkáš do ohně vtažená křídla svá dáváš všanc tančíce tykadla zmámená plameny opálená stáváš se nerozlišená i když je den, i když je noc jednou šálí tě souhvězdí a jindy oheň žádá o pomoc nikdy dost, nebo taky vždycky moc snažíš se splácat most nebo jej alespoň vykreslit ve vyhnanství bezmoci obkroužit vlastní samotu, slabotu i čest obkroužit pevnými liniemi jmen všech známých hvězd hranicí z pouhého dechu nehledě na neplechu vzpíráš se v kříži, i když tě to tíží doslýcháš se jen o těžkých z cest a tak raději odvracíš zrak od váhy, co měla tě nést v rovnováze obou střelek záměnou za pár pavích pérek nikdy není dost protože vždy je další krok, pohyb a změna vždy máme kam růst není jediná cesta, není jedna odměna tak zažeň to, neměř málo ani dost neměř vůbec, jinak vyměříš si trest hleď střízlivě, kterou cestou duše chce vést
pít bezbřehost
dát ti věno naruby to křehké tetelení budoucího klidu na struhadle utřít sny touze tuhnoucí v žilách roztopit krve předků jen ať volně proudí touha ve vřavě počitků jen ať sobě dostojí (jen ať předky nasytí) kde však truhla v pokoji zrození spící slaví se na místo boření ze slov mýty, staví z představ legendy o štěstí, o bolesti o lidské snaze rašení leč nechce dát se toužení nechce překročit práh blažených až k bažení po hojivém srůstu po všeobjímajícím růstu protože ta situace jasně dí jako jedna hlava druhé hlavě k hlavě další bezhlavě šeptají si mezi sebou hlavy stvůry stohlavé to co zřejmé je všem v této síti znamená jen jediné vyvrátit z rovnováhy všechny váhy odhodit za sebe všechny štíty vytratit cestou naděje i víry vystavět z mžiku notnou chvíli vyklepat strach i za všechny štíry … a sát nasávat život jako had přijímat potravu - i svůj jed překlenout nuznost myšlení cítěním že žiji a v tom všem i ti draci zatracení-živí konečně za hranicí svého nikdy vysvléci přání příležitost ať vyjeví svůj dar, své štěstí i všechna potřebná prokletí neb kdo budou věční? ti, co konali, nebo ti, co drmolili, chodili okolo a kondolovali? mudrovali-hudrovali, horkou kaši přihřívali přimlouvali se za věčnou míru za jedinou zbožnost konání za jasné hranice milosti, soucitu, pomoci vedli nás neláskou k lásce učili zmatením pořádku slabostí toužili ukovat moc běsněním proti chuti ukrývali nejpřitažlivějšího jeho jediného však nelze zahnat proto vysvobodím tě šílenstvím tichým sténáním hada jež nikdo neslyší až na skřítky co chtěli by vykouzlit ti štěstí a pomůžou, když dáš jim vedení uslyšet neslýchané nazírat nevídané mimo všechna tvá dobrozdání a všechna ta přísná zlořečení přesnost nech na bohu a pro své dobro zdání ponech zdáním kéž bys nakonec užil tu nepříjemnou nepravděpodobnost tu nejmenší z nejmenších u cesty onu jež by ti do ok ani nepadla leč možná by záchranný steh jistoty ovinula kol tvé budoucnosti nehledě na jistoty až uslyšíš ji zpívat -pomimo hadí sténání- had začne hned spílat to vše jest větší než maličkost! to vše třeba dovolit ke štěstí! bez výmluv bez konceptů bez kodexů bez reptání projít poušť vlhkou nohou a neuschnout svlažit mrtvé i přítomné šokovat náhodu nahotou bezprostřednosti ať si budou myslet cokoliv - psi prašiví na děravých mostech představivosti prozřou jen k odleskům karmy a ty na třpytu zmatení tančíce, prokousneš oslepující lest matky šalby začneš s klidem pít bezbřehost těch řek však dílo je dokonáno jen když se vypije do dna a konat slovy umí jen tvá přidušená DNA myšlenky plynou rychle, situace jakby smet plánováním je chceš držet a takto celý svůj koncept-svět leč nezapomeň na struhadlo a denně utírej sny tak dlouho až znovu budeš moci pít bez touhy i v nasycení pít z pramene dění
lekníny
popotáh záložku z knihy deníků vyšel vstříc prošel svižně kol leknínu popotáh ručník padavý kolem krku svěšený připraven k svěcení vodou – v zákrytu hladiny zahrávat si s víry proudy a vlnovím nadechnout - zadržet ponořit a setrvat soustředit - oddálit záškubem bránice vynořit ještě pár nádechů poslední třepot holubích křídel dlouhý výdech vřava popotahovaná sláva proslaven to nedotáh’ až k leknínu jen vyšel vstříc branám, kde věští se návrat krátké popotahování příprava a nazdar vnořit se do vod zván znovuzrozením pár bublin pár kruhů páry temp až navzdory břehům návrat ale zde ne dneska ne lekníny / květen 24, Hrádek
vzdáváš se sítím
vzdáváš se sítím snových neblahých ran souzním, soucítím tahám svůj trám nechci tě odevzdat oku, temnotě, slabým dnům nechci se potápět jako tvůj trůn pozvedni se, vzchop se, přistup blíže! u ohně místa dost a tobě tělo tak prokřehlo, potěmnělo nech ho prohřát, prosvětlit nech se žárem nabažit z toho, co je všem bolestné oddej se vykoupit setřes své strasti bol vykřič pryč hlasu nenech ho zanítit tvou krásnou lásku k sobě ke světu ob dvě i k druhým k věcem a universu kde v jednoverší vše k dobru splašíš provedeš údolím slepců své stádo ovcí povedeš hrdě ke stavu šlechtickému významně významovitě poznamenáš si pro život, svět i pro příště až bude po všem tečka. a sláva světlem protkaná životní dráha
chci znovu
chci znovu psát znovunalézt ten pramen zatlouci slova do vět nechat významy vlát vytesat sochu, proměnit kámen znovu ty chrámy stavět slovo když prozře budiž mu dík a ámen dlouze zlatavý kolibřík od květu květ rozezná hbitě stejně tak svět vět spřádá své sítě vejdi a neustup snům proměň dno studny své v zrcadlo vesmírné shlédni se v třpytivém klidu rozjitřen smyslným významům přednes svá slova lidu: "vzývám slovo vzývám déšť déšť písmen i vlivů kdekoliv k přání všemožným divům přijď, svlaž mne! významy vysyp na mne! jitřenko vědomí, večernice bláznů! kde tvůj zenit? a kde nad zenitem pravda objímá nás beze slov?!" "čaroději! co jsi to právě udělal?! zaklel jsi vše v pravdu zjevenou?! jen tak, pro hrstku významů?!" "žádná hrstka celý svět a možná i světy vzejdou z jediné věty! jen odevzdej se tomu nepochybuj čaruj, tvoř a slovem svět svůj prosvětluj!" / květen-2024