říkáš dost a přesto nikdy nemáš dost vzpíráš se v kříži neznáš pravdu, sdílíš lest vzpínáš se k oblakům hvězdám tvých zázraků a nedáš se snést, natož svést vzhlížíš příliš vysoko kde dá se vidět leda modř vzhlížíš tam přesto jako bys viděla souhvězdí houšť nehledě na záři naší hvězdy v noci zmatená utíkáš do ohně vtažená křídla svá dáváš všanc tančíce tykadla zmámená plameny opálená stáváš se nerozlišená i když je den, i když je noc jednou šálí tě souhvězdí a jindy oheň žádá o pomoc nikdy dost, nebo taky vždycky moc snažíš se splácat most nebo jej alespoň vykreslit ve vyhnanství bezmoci obkroužit vlastní samotu, slabotu i čest obkroužit pevnými liniemi jmen všech známých hvězd hranicí z pouhého dechu nehledě na neplechu vzpíráš se v kříži, i když tě to tíží doslýcháš se jen o těžkých z cest a tak raději odvracíš zrak od váhy, co měla tě nést v rovnováze obou střelek záměnou za pár pavích pérek nikdy není dost protože vždy je další krok, pohyb a změna vždy máme kam růst není jediná cesta, není jedna odměna tak zažeň to, neměř málo ani dost neměř vůbec, jinak vyměříš si trest hleď střízlivě, kterou cestou duše chce vést