respektuješ noc ale nedáš si říct co je odňatá moc, odmocnina od slova vstříc? jen pouhá samota na nebesa vyzdvižená touha však chybí ti prostota, které se každý den rouháš bez boje zbořit kříž nebát se opustit flám když víš, koho chleba jíš pak zpívej nebesům i tmám vycházíš vstříc jen v dešti v propojení nebe a země hodláš sama sebe přelstít že myšlenky nemají sémě raději bys respektoval den kdyby byl skutečný nebo aspoň jako sen dokonale náhodně-jedinečný proto respektuješ moc vůli po jedinečnosti řádu kdy skloní se i noc a Měsíc ukrojí z tvého hladu nevejdeš se ani za píď a přesto svědčíš existenci pochopíš tak, co je klid a kde hranice tvé “insurency” respektuješ i ten den a někdy dáš si říct všemi aby bylo o čem snít sen zůstaneš proto při zemi nakonec respektuješ i svítání trneš při západu slunce přitakáš rannímu rozlévání tolik co děsíš se jeho konce