Rubrika: poezie

vlastní cestou
vlastním úsudkem
přes všechen rozum
a dílo posunků
jen čistě běž
vstříc všem předsudkům
chtíc vlastní směr
a moudrost všech šedin
nesmířen proti všem
neměříce přijímej
všesměnný proti-vztlak

dám ti jen na cestu stesk
abys určitě nezapomněl
abyses vracel
a měl tu čest
svést k sobě
mocně všem valům
abys měl hlavu
přes všechnu lest
ji k sobě svést

pravda tě však přejde
a půjde dál
lehneš si všedně
jako každý den
bez touhy, bez slov
vzbudíš se příběhem
a množstvím věr
však věř dokud ti stačí slov
dokud ostatní o něch vřou
v pozdním lvů a koček ryku
necháš se kolébat v rytmu
snů, slov a slz

prosoužen úsudkem zvyků
prohlédnut pohledem vzlyků
přehlížen snem
přikryt dnem
nechceš odměnit příslibem,
přísudkem, přívlastkem latinských jmen
jen poklízíš
do slupek balíš slova
odklízíš trosky
kolébáš děti vdovám svých vlastních věr

běž, běž!
vlastní stezkou nech se vést
přijď i přijď
ty i já
nech se vnést
však tě ta zvěst nemine
nemnohých cest nemineš
a necháš je k sobě svést

na vlastní přítěžiště
přitáhneš hřiště nechvalných her
déšť neomámitelných
nezbedných
slůje nepochválených
neobyvatelných
hnízda nedokonavých
neuskutečnitelných
odlesky neuchopených
nepřehlédnutelných
přes

však i přespříště
přehlédneš

chtěl nechat tě přijít
přikovat k vodě bárku tonoucí
když další vlně
nechá se utopit

záblesk
hleď vzpříma
spravovat věc klína
vztahovat, vrávorat
jakoukoliv cestou dát
příchozí k odchodu
k smíření jejich přechodu
do lovišť zalehlých
tichem nejcennějších
symbolů

není stvolů
není ucha, co by slyšelo
není oka, co by vidělo
nejsi nežli portálem
zdobený kalem
ale i láskou
nejpodivnější krásou
ale i hněvem na rozích
všech nejmenších průchozích
neviditelných

nepovšimnutých
musíš si všimnout
jinak tě zavalí proud
temný a naléhavý
nečekaně bezhlavý
zapomenutých počitků
svatých světa odlitků
podezřele přiléhavých
urputně nesmlouvavých
zbytků

lajdáku!
zase ses nechal bulíkovat
zmaten snažíce hrát
hru na nikdy a nic
vždyť nemůžeš víc
jen ochutnávat dary
na stole Máry
okamžiku jednoty
soustředění prostoty
vědomí
přítomnosti

respektuješ noc
ale nedáš si říct
co je odňatá moc,
odmocnina od slova vstříc?
jen pouhá samota
na nebesa vyzdvižená touha
však chybí ti prostota,
které se každý den rouháš

bez boje zbořit kříž
nebát se opustit flám
když víš, koho chleba jíš
pak zpívej nebesům i tmám
vycházíš vstříc jen v dešti
v propojení nebe a země
hodláš sama sebe přelstít
že myšlenky nemají sémě

raději bys respektoval den
kdyby byl skutečný
nebo aspoň jako sen
dokonale náhodně-jedinečný
proto respektuješ moc
vůli po jedinečnosti řádu
kdy skloní se i noc
a Měsíc ukrojí z tvého hladu

nevejdeš se ani za píď
a přesto svědčíš existenci
pochopíš tak, co je klid
a kde hranice tvé “insurency”
respektuješ i ten den
a někdy dáš si říct všemi
aby bylo o čem snít sen
zůstaneš proto při zemi

nakonec respektuješ i svítání
trneš při západu slunce
přitakáš rannímu rozlévání
tolik co děsíš se jeho konce

děsí tě vlastní ruka?
to všechno co napsala
a ještě napíše?
snad se nezlobíš na vlastní muka?
tuhu vždycky vypíšeš
a nenecháš řádek pro příště

děsí tě vlastní slova?
to všechno co vykonala
a ještě přivolají?
pocity bez sdílení jsou sláměná vdova
ne tak zcela přijatelné
ovdovělé jako černá vdova

děsí tě vlastní jed?
stejně tak mělo by blahořečení
stejně tak chtění
vysvlíkáš snovými pouty svět
tam nechceš klení
zapíráš do kuropění

děsí tě vlastní prozřetelnost?
ta divá leč zcela jasná
křehká i snivá
cizí jako jiná bytost
vzdává se jmen
skrytá i podmanivá

děsíš se vlastního děsu?
stejně jako dravec za noci
ještě temnější moci
vzdáš se konečně denních běsů?
vejdeš do noci beze slov
ale do dne pln veršů

/ Třinec

říkáš dost
a přesto nikdy nemáš dost
vzpíráš se v kříži
neznáš pravdu, sdílíš lest
vzpínáš se k oblakům
hvězdám tvých zázraků
a nedáš se snést, natož svést

vzhlížíš příliš vysoko
kde dá se vidět leda modř
vzhlížíš tam přesto
jako bys viděla souhvězdí houšť
nehledě na záři naší hvězdy

v noci zmatená utíkáš
do ohně vtažená
křídla svá dáváš všanc
tančíce tykadla zmámená
plameny opálená
stáváš se nerozlišená
i když je den, i když je noc
jednou šálí tě souhvězdí
a jindy oheň žádá o pomoc

nikdy dost, nebo taky vždycky moc
snažíš se splácat most
nebo jej alespoň vykreslit
ve vyhnanství bezmoci
obkroužit vlastní samotu, slabotu
i čest
obkroužit pevnými liniemi
jmen všech známých hvězd

hranicí z pouhého dechu
nehledě na neplechu
vzpíráš se v kříži, i když tě to tíží
doslýcháš se jen o těžkých z cest
a tak raději odvracíš zrak
od váhy, co měla tě nést
v rovnováze obou střelek
záměnou za pár pavích pérek

nikdy není dost
protože vždy je další krok, pohyb a změna
vždy máme kam růst
není jediná cesta, není jedna odměna
tak zažeň to, neměř málo ani dost
neměř vůbec, jinak vyměříš si trest
hleď střízlivě, kterou cestou duše chce vést

dát ti věno naruby
to křehké tetelení budoucího klidu
na struhadle utřít sny
touze tuhnoucí v žilách
roztopit krve předků
jen ať volně proudí
touha ve vřavě počitků
jen ať sobě dostojí
(jen ať předky nasytí)

kde však truhla v pokoji zrození
spící slaví se na místo boření
ze slov mýty, staví z představ legendy
o štěstí, o bolesti
o lidské snaze rašení
leč nechce dát se toužení
nechce překročit práh blažených
až k bažení po hojivém srůstu
po všeobjímajícím růstu

protože ta situace jasně dí
jako jedna hlava druhé hlavě k hlavě další bezhlavě
šeptají si mezi sebou hlavy stvůry stohlavé
to co zřejmé je všem v této síti
znamená jen jediné
vyvrátit z rovnováhy všechny váhy
odhodit za sebe všechny štíty
vytratit cestou naděje i víry
vystavět z mžiku notnou chvíli
vyklepat strach i za všechny štíry
…
a sát
nasávat život
jako had přijímat potravu - i svůj jed
překlenout nuznost myšlení cítěním
že žiji
a v tom všem i ti draci zatracení-živí

konečně za hranicí svého nikdy
vysvléci přání příležitost
ať vyjeví svůj dar, své štěstí
i všechna potřebná prokletí
neb kdo budou věční?
ti, co konali, 
nebo ti, co drmolili,
chodili okolo a kondolovali?
mudrovali-hudrovali, horkou kaši přihřívali
přimlouvali se za věčnou míru
za jedinou zbožnost konání
za jasné hranice milosti, soucitu, pomoci
vedli nás neláskou k lásce
učili zmatením pořádku
slabostí toužili ukovat moc
běsněním proti chuti ukrývali nejpřitažlivějšího

jeho jediného však nelze zahnat
proto vysvobodím tě šílenstvím
tichým sténáním hada
jež nikdo neslyší
až na skřítky
co chtěli by vykouzlit ti štěstí
a pomůžou, když dáš jim vedení
uslyšet neslýchané
nazírat nevídané
mimo všechna tvá dobrozdání
a všechna ta přísná zlořečení

přesnost nech na bohu
a pro své dobro zdání ponech zdáním
kéž bys nakonec užil tu nepříjemnou nepravděpodobnost
tu nejmenší z nejmenších u cesty
onu jež by ti do ok ani nepadla
leč možná by záchranný steh jistoty
ovinula kol tvé budoucnosti
nehledě na jistoty

až uslyšíš ji zpívat
-pomimo hadí sténání-
had začne hned spílat
to vše jest větší než maličkost!
to vše třeba dovolit ke štěstí!
bez výmluv
bez konceptů
bez kodexů
bez reptání
projít poušť vlhkou nohou
a neuschnout
svlažit mrtvé i přítomné
šokovat náhodu nahotou bezprostřednosti
ať si budou myslet cokoliv - psi prašiví
na děravých mostech představivosti
prozřou jen k odleskům karmy
a ty na třpytu zmatení tančíce,
prokousneš oslepující lest matky šalby
začneš s klidem pít bezbřehost těch řek

však
dílo je dokonáno jen když se vypije do dna
a konat slovy umí jen tvá přidušená DNA

myšlenky plynou rychle, situace jakby smet
plánováním je chceš držet
a takto celý svůj koncept-svět
leč nezapomeň na struhadlo
a denně utírej sny
tak dlouho až znovu budeš moci pít
bez touhy i v nasycení
pít z pramene dění

vzdáváš se sítím
snových neblahých ran
souzním, soucítím
tahám svůj trám
nechci tě odevzdat oku, temnotě, slabým dnům
nechci se potápět
jako tvůj trůn
pozvedni se,
vzchop se,
přistup blíže!
u ohně místa dost
a tobě tělo tak prokřehlo, potěmnělo
nech ho prohřát, prosvětlit
nech se žárem nabažit
z toho, co je všem bolestné
oddej se vykoupit
setřes své strasti
bol vykřič pryč hlasu
nenech ho zanítit
tvou krásnou lásku
k sobě
ke světu
ob dvě i k druhým
k věcem
a universu
kde v jednoverší
vše k dobru splašíš
provedeš údolím slepců
své stádo ovcí povedeš
hrdě ke stavu šlechtickému
významně
významovitě
poznamenáš si pro život,
svět i pro příště
až bude po všem
tečka. a sláva
světlem protkaná
životní dráha

chci znovu psát
znovunalézt ten pramen
zatlouci slova do vět
nechat významy vlát
vytesat sochu, proměnit kámen
znovu ty chrámy stavět

slovo když prozře
budiž mu dík
a ámen dlouze
zlatavý kolibřík od květu květ rozezná hbitě
stejně tak svět vět spřádá své sítě

vejdi a neustup snům
proměň dno studny své v zrcadlo vesmírné
shlédni se v třpytivém klidu
rozjitřen smyslným významům
přednes svá slova lidu:

"vzývám slovo
vzývám déšť
déšť písmen i vlivů
kdekoliv k přání všemožným divům
přijď, svlaž mne!
významy vysyp na mne!
jitřenko vědomí,
večernice bláznů!
kde tvůj zenit?
a kde nad zenitem pravda objímá nás beze slov?!"

"čaroději! co jsi to právě udělal?!
zaklel jsi vše v pravdu zjevenou?!
jen tak, pro hrstku významů?!"

"žádná hrstka
celý svět a možná i světy
vzejdou z jediné věty!
jen odevzdej se tomu
nepochybuj
čaruj, tvoř a slovem
svět svůj prosvětluj!"

/ květen-2024

zemřela smrt
přichází život
král j emrtev
ať žije mrkev
však ona zase příjde
mrazivá smrt
a život zase ulehne
vychladne
jako na světě vůbec
dokola a dokola
rozvíjí se poupátko
a neutuchající směna

(kdo vidí dvě
tam, kde je jedno
vidí jen jedno
a tím je ochuzen celku)

/ 29.3.2024