sivé dny sivé noci sivé sivé zdaj se sny sivá záře sivé kleci sivá sivá zdobí všec’ zdá se sic což padá duch ostatkům ni věno přeno dáš si doušek duchen sněhu očouzenou sivou stěnou šelestí se skvějící sivost sama sivá skvostná sivá všec haleká snu dušničemně sivá sivá vzdaje se mně vzdal-li si tě teď ach, můj snivče prozři křepouhlince, chladně křehokost křtění země sivá sivá dařbůhjemně dech, odkládá se duchny duch duchny sněhu sivou stěnou sivé rána sivé zemi prošli šlemi šance všemi ševelestí skvostů štístko přelstíkrč dráždí sivá vraždí barvy zřejmě smršť sivá sivá smrti dech dej dařbůhjemně i když, odkládá se duch duchny sněhu duch snítkem stehu sňatku z břehu kafky odlétají nejnaprvé zdařbůh zdařduch šššš ššš ševelí jemně / 23.12.2023
Rubrika: poezie
Ty
i po těch letech
potkávám v snách
tě
krásu všech krás
od lesa k vřesu
vřískám
samotu
nesnesu
od pekla k nebesům
nesu tě, jedinou
jsem tu
na značkách připraven
na znak
prsa, žabka, král a rak
tak snad tě snesu
jak slepice kořen
vzrůstající k nebesům
hračka i dům
jistota, prokletí
nesnášenlivé objetí
obojetní maj’ tisíce snah
leč nulové přijetí
přijmi, co dáš
dáš-li se v snách
do révy vin
jako džbán
létající, je nic, džin
stojící vody
půl-prázdný půlměsíc
je dlouhý jak tvoje loky
zkroucené lokny
k smrti se točí
toky
zvoucí se životem
jednou tu, jindy tam
pozvedáš z duše trám
zase plno, zase sám
na hodinách hodiny
žalu
ukazují bídu v kalu
hledám jen světlo
tam
kde nikdo jej nechtěl mít
tam
kde bez tebe už nejsem sám
povstaň, přijď, přitul se
k bratru sok nesmíří
si tě
tmavomodrý duch poloh
jógy
sexu
chlastu
blití
když nejsme sami
nikdy na cestě
nikdy v cíli
nejsamozřejmějšího
teď
báseň přes plot
báseň přes plot
nedá se napsat
když ani nevím
zda tam jsi
a vůbec, jak Tě nazvat?
zábleskem v pozdním Slunci,
či Lunou bažící po hvězdách?
a mimo to, nikde kolem není ulic
všechny Lesní zvou se v snách
vedou přímou cestou
tam kde zvedá se od rukou prach
a z mlhy křik jelena vítá tě dál
až do kolébky Matky Země
ráje domova Zvěře a Býlí
co léčí bolavá přeřknutí
když v nitru vlci vyjí
zajídají se pod polštář
a schovávají dary v koruně noci
jež nedá klidu od myšlenek uštknutí
a vrba šelestí o pouhém kdyby
kdyby se dalo básně přes plot psát
či alespoň záblesk odlesku Slunce
přinést k plnosti úplňku na oltář
příslib
příslib jako pachuť času
náhlost změn
cit pro doznívání
plachost soumraku
i pozdní zrání
pozdní sběr
a všechny plavby jitřních lodí
rybolovy
sítě
návnady
vábná světla nočních bárek
jen bludičky v močálech
na zcestích pramínků slov
zachytí se jako lesklá
proti proudu brzká
drzá ryba
vleklých hlubin
vele-ryba
slov vele-král
to chce čas
dej mu na čas to chce čas než jeden prohlédne klidně sejdi zestárni a znovuzroď svou loď sejdi z cesty a zase přijď vrať se jako marnotratný strýc otec i syn v hloubi chrámu zpečetěný novic vypečený kouřem ohněm nasáklý lásky lesk si vtírá jako olej šalamounovi vstříc hebčejším ha-pči! do vlasu smotaný neplačíc slzí pro zdejší čeká prahne po hladu lační pro lepší ráno neb dává na čas ještě posečká neb je mu dáno vzplanout jako louka indiánům brzkým jarem dáti klid skrze slovo splašit a dechem zahladit
namátkou
nahlodáš mě jen tak namátkou přikováš ke slovu jež točí se jak v oprátce tělo tě napadá napomíná a dotuje k činům jež předejdou zhroucení světa života, stromu, kamery, slona, vědy tak tvoříš své věty jež se točí jak v oprátce utahují šroub nevinné pošetilosti z výchovy, tradice, počestnosti nebudeš přitakat všednosti jen z houštin vypustíš zvědy mnohosti svého mmm-nad-já vykřesáš jiskru předností kterak se zablýskneš bytosti nejvyšší přehlušíš sokoly vlny i pobřeží bohu se zalíbíš jen na druhém konci oprátky ani hovno, ani zvratky ani seno, ani kvas pouhá voda jež se prostým slovem změní v prvotřídní chlast
podrážky
hledím vstříc tvým podrážkám nálada sněhově bělavá v úplňku setrváš a sílu v něm si ponecháš tak po kroku krok dosuneš dorovnáš nebojíš se již lásky jen stínů co vejdou s ní se vším co narazí střetneš se vždy poslední tam kde jsi sebou a jen sebe poznáváš přičestí přítomné nevztáhneš neprodáš vysvlečeš se z pravdy a v úprku přilákáš medvědy vlky a v dálku odevzdáš strachy své podrážkám
do masa
do masa z paměti vytesaného kouzly přitočí železnou královnu v očích jich nebudeš přistižen žalobný pániček ponožek strážce figurka povďeku přivěšek do páru nedáš se zvlnit neoblomný vál větru jenž oheň si zval na pomoc ke šťastné přihodě v tížině bytí
rozpoznáš se?
rozpoznáš se? ve shlucích slov jak na podnose muška jenom zlatá přičichuje daru kreslí nosem pachů stopy ponechá mě bez odvětin bez tíže jako muška ošálená zlatem ztracená a ztíhlá blahem po hovně se sápe na podnose minulosti zvýrazňuje slova pomimo podstaty pomimo kontexty pomimo emocí dychtí duše k duši spěchá v objetí nehledě darů zvířecích hledá spasení z okov bezduší duch co ducha zahluší světlo jisker síry oko zaslepí a přetaví se v svět jenž nelze vydržet jen podržet a z popela jeho vzplát do nových já podstat kontextů a těch emocí duše v duši jako jedno na počátku bylo
pod horou
klíče zabředly do špatných zámků před léty se vzdali zbroje a šli spát pod horou se zmítaj v spánku nemůžou přec království bez boje dát přijde jich čas, kdy otevřou se brány poznáš to tak, že budeš utopen v sobě budeš si dokola tvořit a lízat rány šamani, druidové, mudrci, mesiáši dědové budou se obracet v hrobě hledáš slov, kterými bys zavřel bránu nechal kousek sebe stranou pro útěchu, ukojení a ještě aspoň jednu ránu leč jazyk až příliš zamotaný vlastní pravdou bojuje pro zachování kousíčku vlastního významu pomimo přirozené, společné, jednotící a všechny nám vlastní znaky pak přirozeně dojde k odseknutí mečem probuzených kteří došli prohlédnutí co je tmelem a co nosným trámem / 24.3.2022 - Ova