Monika Urbanová ve své tvorbě volně navazuje na svou práci z bakalářského studia, kde zpracovávala téma traumatu. Její tvorba se však přesunula od osobních témat k terapii obecně, přesto se stále jedná o jakousi sebe-terapii a subjektivní projev prožitých zkušeností nebo reakcí na ně. Najdeme zde různé záblesky, záznamy, zápisky, reakce na svět a na otázky, které klade. Neutuchající hloubání v prožitku, tady a teď, v přítomné situaci. Z toho pramenící nutkavost a bezprostřednost vytváří tlak na projev, který je pak přímý a zřetelný. Monika zachycuje vše, co ji zrovna padne do oka, vše co ji klade otázku, a tedy překážku. Tato někdy až všednost situací a ztvárněných témat je doplněná o kontrastní polohy křiklavých barev nebo nevybíravé projevy, které nás staví do pozice otázky samotné. A tak se ze subjektivního projevu stává terapie pro všechny, kteří dokážou tyto obrazy prožít jako svoje. Expresivnost a bezprostřednost autorčina projevu se nabízí jako vodítko, stejně tak kombinace obrazu a slova, které nastavují pozorovateli zrcadlo čelem a bezprostředně konfrontují s tématem. Nakonec všichni sdílíme tuto nutkavost na svět a jeho výzvy reagovat, a všichni s sebou neseme svoje traumata, bílé skvrny, sešité jizvy, nedodělávky, naučené fráze/názory a jdeme životem dál. V tomto duchu Monika zanechává svá díla zdánlivě nedodělaná, i když pro ní jsou vyhovující – hotová, protože naplnila svůj obsah, sdělení či terapeutickou funkci. Otázka byla zodpovězena, nebo přinejmenším získala svoje kontury. Můžeme zde vnímat také prostotu a pokoru, která je logicky nutná, aby člověk pohlédl vlastnímu stínu do očí. Z této pozice lze také rozumět obrazům a kresbám autorky. Není přeci nic tak dokonalého, aby se to dalo prohlásit za hotové. Tento zjevný prvek otevřenosti – který umožňuje nekonečné transformace čehokoliv, a tedy kreativitu – se reflektuje také v její přístupu k materiálům a technice samotné malby. Sešít staré kusy textilu nebo rozdrolit do obrazu prach není u Moniky nic neobvyklého, a tak člověk nikdy neví, zda na dalším obraze náhodou neuzří střepy nebo jiné neobvyklé materiály doplňující surovost a významovost jednotlivých struktur. Zrecyklovat materiál, nebo klidně i samotné téma. Vzpomínka se pak zmnožuje, anebo nabývá nové úhly pohledu, které už samy o sobě působí terapeuticky. To samé můžeme pozorovat v psyché člověka. Sami sobě nalháváme, představujeme si minulost v různých verzích, přeříkáváme si příběhy, doplňujeme, přikrášlujeme, ohýbáme, zapomínáme. Někdy se s těmito odklony od dokonalosti sžíváme ve stylu "už bych to nechal/a tak", namísto skutečného řešení, či alespoň směřování k tomuto řešení – třeba skrze terapeuticky pojaté umění. Nejde tak o pouhé umění pro umění, ale o umění, které opět nabývá svoji funkci. Svým způsobem se tak navrací k antickému pojetí, kde je umění neodmyslitelně spjato se svou funkcí – kdysi nejčastěji ve formě užitého umění, zde nám však autorka skrze hříčku osobitých obrazů a významů nabízí pohled do tvorby, jež naznačuje, jak lze s uměleckým projevem zacházet ve službách sebe-terapie."
VERNISÁŽ: STŘEDA 13. DUBNA 2022, 18:00 – Galerie XOXO (Ostrava)