plápolavá světlu vzdorná nejsi ničím pod lampou nejsi na očích záři svou nesoucí hrdě na čele jako hvězda nesoucí princeznu na čele něco jako: malý princ čtoucí malého prince Exupéry uvězněný v citadele nepoznaná jasným krokem správným skokem do všestrannosti shiva storuký a mysl uvězněná v těle pár koní v zápřahu sílou jako tisíc par v dávivém okamžiku přikrášluješ strom o zlaté tele však propadli se světlu vyhnali se z řad bezestinných do stínu stvořitele dala ses mu v hada hvězdu, pannu, spasitele nechce nechat uznat svého posledního miláčka není již místo pro boha pouze pro třepot křídel lehký záchvěv tiché vzrušení pro člověka ve výdechu v posledním dějství snu spasíš se veskrze pravdou katharsis mučitele ve světle vších krás poznáš řád slunce i luny v náruči fysis nejhlubšího prolnutí
Štítek: poezie
co ten strach?
co ten strach? páchnem za ním? smrdíš studem? není příčesek jen hřeben? odstraní nás z řádovosti pod korouhví dokořán vpouští vítr z příměsí nechce na sklonku přec hryzat přítmí zatíženo kalností lehce pobyl lehce nadbyl tma zatížena sentimentem bezbožství to však vyžaduje blízkou známost se všemi božstvy zřídit ministerstvo mezibožských styků není rozdílu mezi tmou a světlem v duchu, pravdě, jednotě prolíná se sama vůle k aktu bez příměsí míchanice zrcadlení tvoří chladné cely ověnčeny těly a ty pak schází do hrobů a všechny náhrobky tvých svatých lesknou se jak voskované bavlněné šnůry z nebe natažené pergameny rozvíjejí příběh tvůj i jejich bys chtěl zahlédnouti ve tvém zpětném zrcátku jimž řídíš budoucnost tvoříš svět z pradávné moudrosti zapsané do každé buňky každého těla jenže těla nechceš vystavovat a tak máme kulturu, náboženství, tradici, příběhy recyklaci idejí dosud geny, teďka memy a co rozhodne budoucí? rozhodčí však rozhod za nás kdo rozhoduje jest rozhozen či přesycen obětními hody v náruči rozhodnosti věru i hodnot nabyl rozhodnuvši posbírat všechny lebky ze dna kádě z temné nevědy vylovit bit skoro-pravdy a do něj budoucnost přetavit nemůžeš však přemostit zkomprimovat, zploštit bublaninu s vlnami částicového bombardování není lepší sdílet tenhle div kvantové bujení byl bys schopen se k tomu přiklonit, viď? tak hle! a již bomby neházej! zaházej si házenou a pak do bazénu se studenou život přec vždy studí od sklepa od vlhkého kořenového spletení ve sklepení totiž najdeš vše, co prahne zjevit ti duše že nerozhodneš že nepředběhneš nepochopíš a pak ani nepřiznáš to že nejsi šéf, nejsi rozhodčí jsi jen vtípek pantomima hříčka na střídačce zápasu na poli všednosti to nás pouze šálí zrak že i ten komentář zdá se pravdivý však on reflektuje skrze dědův monokel jak to asi bylo a pak říká "tak to je"! no neboj! rozhodně to nemineš budeš-li se soustředit a nenecháš se rozhodit hra je jenom hrou však když ji propadneš skončí to jen fanatickou házenou až upadne ti ruka a hrách na prach takhle hráchovka nebude! hlad sejde však sleduj jen co udržíš se sledovat pak vyruší tě vůle k aktu in-stink-tiv-ně a už jednáš beze strachu vždyť nevíme dost abychom se vůbec mohli obávat čehokoliv na poli všednosti to leda bůh, ten už se usoužil k smrti jakožto i naše mysl na střídačce zápasu na poli všednosti amen! / 17. března 22 - ova
buddha na dveřích
buddha na dveřích a v očích lesk krásou opojený vrásky odhazuje v bezvětří drmolení karet pod stolem dvěmi srdci opeřený skleněný zpěv operní palčivý zpěv vlčích matek tíhou sen pobledlý zajídá se pod kůži vrh poslední na šest stran kostek spoléháš na hrany jim nevidíš a co teprve za ně jen podkopáváš dlaně nenecháš ho vplout bezhlavého v bezvětří neuslyšíš ani krok vlhkost všechno zahluší a po ní vzkvétá jaro líheň jen co neulpělo ve svědomí hlubiny vod se dobře skrývají snad jednou v pramen se promění jen posečkej s tím srdcem z kamení / old basen, prvni dve sloky maybe 2017-18, druhá část únor-2022
věčnosti každodenní
ach vy věčnosti každodenní pominete s hlukem? nikterak pominete s kouřem? nikdy však pominete trápením? nikdy nikdy nikdy nechce srdce pominouti věčnost soužením pomiňte mé naléhání leč ta dáma nenechá mě vplouti do věčnosti pouze ve vlasech jich když jsem skryt věčnost proudí, překypuje nazbyt teď však trhám vteřiny na střepy není jí ještě není té věčnosti každodenní káva všední bez tebe jde o pouhé pomíjení míjení každodenních věčností
píšu, otče…
píšu: otče, co je to ten oheň? – vliv otče, a co je vítr? – svoboda a jak se to má s vodou? – čiré naplnění a země? – jistota jistota čiré plnosti svobodným vlivem
kam se svalíš?
kam se svalíš? narazíš a co pak? duše skřehotavý pták v rouše roztodivné magie holý prak nadívaný v krajině bezpochyby vrostlý v zuby brousí, brousí medem, ohněm konejší tě bludy zanáší tě k vodě tam se svlažíš? spíše odnese tě proud a v srdci poslední soud spatříš jak prosíš otce ať potrestá tě a vrásky jeho prozrazují něhu a díky ní nechce a ty křičíš, že chceš ačkoliv se v jeho slzách zračíš v plánech pro lepší svět narovnáš se, pobledneš sílou ohně vhání tě ten pohled tlačí v proud do víru plamenů ať prozkouší tě samy on nebude tě trestat dokud přeci nevidíš nerozumíš, neslyšíš
vstup jen srdcem dítěte
řeklas sbohem? vlastně ne nikdy jsi neřekla ne jen se svlékla zahleděla slova v bytí oblékla majestátně rovna bohyně spřádá z sítě závoje září před očima jako vlna do hlubin upřímností štíra vtahuje do slabin čelem těm vlnám nedá se říci ne! nikdy nechtěl bych ztratit, co v ní je svými křídly noc vesmírnou shrnuje můra sněhově bílá jako kvočna hvězdy pod křídla velká matka nikdy neříká ne obloha neklame modří obklopuje lůno zelení nasáklé zahleď se do očí išvary že není jediné oběti v prostoru svátosti? jsou všude! hadi zapleteni do kopyt velkých rožců jedno, kozo, noso, je to jedno v jeho zemi jsi vždy na boso svátost našlapuje na svátost prostota narovnává všechny rohy však jedno jsme, leč nezdá se oběť dává černý kouř rozum z kozla učaruje včelaře predátor je fuč a fouká chladný tíže dech jde o život, leč v mysli režisér káže za tradice, za hrdost a blablabla leč není jich přec, vzkaž slovy na ně nedosáhnou, nedostihnou záblesk krásy, záchvěv touhy odraz zrcadlení hlubin naruby vrhni se do nich prosím, modlím se bez tebe umírám chci vyslat holuby ať navštíví bílý chrám na náměstí v něm zvony bijí nadějí hledající nejsou ztraceni odměněn bude zaťuká li vstup jen pro odvážné od vážnosti podaleku vstup jen srdcem dítěte
zajdi za roh
zajdi za roh tam už neuvidíš to co bylo převracíš se chceš se nalézt bdící ve snu odvrácená strana tíže příslib něhy, rozkoše a viny vrostlé do slov které nevážily bohů s vervou kopyt kozorohů na skalách tančíce střepy počítaj až po skoku není nikdy hop bez kamení jež táhne nás bezhlavě do náruče aktů nespasí tě ani nenechají zhola projdeš žárem a posílíš tam kde jest tvá pravá volba najdeš se na rohu se potkáme křížení dvou ulic jež se znovu sejdou a možná ne možná nikdo nikdy za roh nedojde
co pomáhá?
hudba pomáhá ale musí být hodně nahlas aby udržela slzy za branami slunce pomáhá ale musí být přímo do očí aby udrželo tvoji krásu z dohledu psaní pomáhá ale musí být od srdce aby zasáhlo to druhé tak pomož si tím, co pomáhá svlékni slzy vystav psaní pomluvám a do očí si vtiskni drahokam
šťastlivci, kteří si čtou
šťastlivci, kteří si čtou budou souzeni mírněji ale co my, kteří jsme k nečtení budeme sázet soudy před setměním? vytrhávat kontexty, připravovat omluvy? nevidíce rána, přišli jako v objetí odevzdávají se do prokletí hry jež říká “my nejsme my” jsme snad pouze pomluvy? v našich hlavách nedo(č)t(č)ené až ke zdroji toho popření pravdy kterou hravě přečtou slepci přeci! neříkej že nečteš když jsi tady a tvé tahy smyslu přitakají více než li slova ty jsou totiž někdy k nečtení jako tužby jimž je svědkem pouze tělo pouhé boží tělo otevřené ranám hříchu spasení nedávej se na čtení nechceš li boží nadělení