jak dlouho se budeme dotýkat svých tich jak dlouho se budeme odměňovat svými těly hříchy co nevyčpěly hříchy co postrádají budoucnost chceš mě odměnit svou přítomností? každý tvoříme svou vlastní bariéru hluku chceme se rozběhnout, ale zamrzá vůle přání zůstanou nevyřčena budoucnost zatavená do toužení chceš mě odměnit svou bezbřehostí? jak dlouho budeš plnit srdce kalem ležíce v obleženích, ticha v zákopech skryta náznaky těla předcházejí toužebnostmi otevřena vyjdi a nezůstaň skrytá
Štítek: poezie
nejvyšší
Ty Nejvyšší Na kříži Svátostmi zhrzený Skrze tvoje žebro Vyhřezlé Zírám na svět Jak chřadne
uklidit
uklidit za sebou rozžehnout svíce dát o sobě znát dopít skleničku přistavit žebřík vystoupat do oblak
jen tak sedíš
to jen tak sedíš jako ti naproti jenže oni klábosí téměř v průchodu kudyma proudí vzduch a někdy i zbloudilá noha turisty jinak se tu střetávaj' pohledy z jiných sfér na uši doráží blues co neslyšel jsi a nevěděl jsi, že * může tak líbezně znít *samota snaží se tě přesvědčit že zmatek ve tvé hlavě způsobil pouze ten cider co neznal jsi nevěděl jsi, že * může tak hořce působit *samota snaží se tě přesvědčit že láska není to, co dělají ti naproti tj. objetí polibky úsměvy téměř v průchodu kde v mezičase jen tak klábosí a s mapou v ruce plánují trip podobně jsko svůj život ve dvou s tou, co pořád sahá mu do mapy s tím, co pořád sahá ji na vnady mapa jen s několika názvy ulic co zní tak cize co nikdy neslyšel jsi a brzy opět zapomeneš stejně jako jména která prošla tvou hlavní ulicí ale dál než na nos si nevidí nevadí láska je snad něco mezi tím, co předvedli ti naproti a hořkostí cideru co dosud neznal jsi / kraków 2016
šel jsem polem
šel jsem polem a zdál se mi sen zdál se mi sen že život je nebem mezi kořeny a vesmírem
královské koráby
poezií se dostaneš až do morku kostí nevíš co bylo nevíš co bude slova jen proplouvají jako královské koráby necháváš je unášet narážet na mělčinu všeho tvého uboze přízemního myšlení slova malují slova vznášejí výzvu necháš se odnést až na konec veršů? tam kde se utopí svět tam kde můžou jen básníci vykročíš za hranice běžných vět? slova nic netuší dokud jim neřekneš vytyčit smysl je výsadou pána slova s kostmi si zahráváš a psům nic nenecháš až v údolí suchých kostí dostanou pokyn obrostou masem složí se v těla jen boží vzdech tě naplní smyslem tam, kde psi prchli tam, do dalšího údolí mrtvých slov
zírání na tebe
v přílišném zírání na tebe je strach strach z pravdy a z nebe v přílišné starosti o tebe je bázeň ztráty leč ne vždy přece někdy je to kalkul všední kšefty s tělem mimo duši tak dej jí co chce ať je klidná ať tělu nekáže neb v přílišném myšlení vzniká mnoho překážek tak kážu duši a tělo pouštím k vodě když nemá v tobě co svátosti sluší v nebi však ukážu tělu že tohle je duch syn a bůh a všemožné slasti jen přelud přej si být celé svou duší i tělem neb když příjde souše bude ti jednoho chyběti doušek v přílišném tichu promluví stěny v dlouhé rozluce s tebou stanu se sebou a pak příjdu k tobě jako poprvé tak snad strhne mě po tobě hlad a duše? ta bude vědět že opět patří tělu
tak sbohem
ležíš mi v hlavě já chci se Tebou stát nebo se odpoutat a navždy zákon překonat ta nová světla mi příjdou nevšední svět halí se do tmy já nechci být poslední nová narození nová shledání všechno smí se když mě Tvoje záře zavalí a svádí do sítí neohlížej se neohlížej za sebe je tam zákon a všichni kdo stvořili Tě chceš-li se odpoutat vzlétni jen na chvíli vzlétni semnou a já Tě podržím můžeme rozbít celý svět vesmír překlopit naruby nebude však stačit vět kterými budou chtít nás zahubit proto zůstávám v skrytu proto se za slovy kryju budu jen obdivně vzhlížet když jsi tu když jsi mi nablízku a tajně se mi vzdáváš já zavázán Ti neznaužiji Tvých zásad tak zapomeň a dál nevšímej si nejsem tady pro Tebe má slova nejsou pro Tebe tiše toužím a tiše hynu do světa pravidel se opět svinu moje pravidla vzbuzují mou vinu tak sbohem i když souzeno ti býti mi blízko snad vydržím a netroufnu si