Štítek: úvahy

Monika Urbanová: Už bych to nechala tak (kurátorský text)

   Monika Urbanová ve své tvorbě volně navazuje na svou práci z bakalářského studia, kde zpracovávala téma traumatu. Její tvorba se však přesunula od osobních témat k terapii obecně, přesto se stále jedná o jakousi sebe-terapii a subjektivní projev prožitých zkušeností nebo reakcí na ně. 
   Najdeme zde různé záblesky, záznamy, zápisky, reakce na svět a na otázky, které klade. Neutuchající hloubání v prožitku, tady a teď, v přítomné situaci. Z toho pramenící nutkavost a bezprostřednost vytváří tlak na projev, který je pak přímý a zřetelný. Monika zachycuje vše, co ji zrovna padne do oka, vše co ji klade otázku, a tedy překážku. Tato někdy až všednost situací a ztvárněných témat je doplněná o kontrastní polohy křiklavých barev nebo nevybíravé projevy, které nás staví do pozice otázky samotné. A tak se ze subjektivního projevu stává terapie pro všechny, kteří dokážou tyto obrazy prožít jako svoje. Expresivnost a bezprostřednost autorčina projevu se nabízí jako vodítko, stejně tak kombinace obrazu a slova, které nastavují pozorovateli zrcadlo čelem a bezprostředně konfrontují s tématem. Nakonec všichni sdílíme tuto nutkavost na svět a jeho výzvy reagovat, a všichni s sebou neseme svoje traumata, bílé skvrny, sešité jizvy, nedodělávky, naučené fráze/názory a jdeme životem dál. V tomto duchu Monika zanechává svá díla zdánlivě nedodělaná, i když pro ní jsou vyhovující – hotová, protože naplnila svůj obsah, sdělení či terapeutickou funkci. Otázka byla zodpovězena, nebo přinejmenším získala svoje kontury.
   Můžeme zde vnímat také prostotu a pokoru, která je logicky nutná, aby člověk pohlédl vlastnímu stínu do očí. Z této pozice lze také rozumět obrazům a kresbám autorky. Není přeci nic tak dokonalého, aby se to dalo prohlásit za hotové. Tento zjevný prvek otevřenosti – který umožňuje nekonečné transformace čehokoliv, a tedy kreativitu – se reflektuje také v její přístupu k materiálům a technice samotné malby. Sešít staré kusy textilu nebo rozdrolit do obrazu prach není u Moniky nic neobvyklého, a tak člověk nikdy neví, zda na dalším obraze náhodou neuzří střepy nebo jiné neobvyklé materiály doplňující surovost a významovost jednotlivých struktur. Zrecyklovat materiál, nebo klidně i samotné téma. Vzpomínka se pak zmnožuje, anebo nabývá nové úhly pohledu, které už samy o sobě působí terapeuticky. To samé můžeme pozorovat v psyché člověka. Sami sobě nalháváme, představujeme si minulost v různých verzích, přeříkáváme si příběhy, doplňujeme, přikrášlujeme, ohýbáme, zapomínáme. Někdy se s těmito odklony od dokonalosti sžíváme ve stylu "už bych to nechal/a tak", namísto skutečného řešení, či alespoň směřování k tomuto řešení – třeba skrze terapeuticky pojaté umění.
   Nejde tak o pouhé umění pro umění, ale o umění, které opět nabývá svoji funkci. Svým způsobem se tak navrací k antickému pojetí, kde je umění neodmyslitelně spjato se svou funkcí – kdysi nejčastěji ve formě užitého umění, zde nám však autorka skrze hříčku osobitých obrazů a významů nabízí pohled do tvorby, jež naznačuje, jak lze s uměleckým projevem zacházet ve službách sebe-terapie."

VERNISÁŽ: STŘEDA 13. DUBNA 2022, 18:00 – Galerie XOXO (Ostrava)

Zen-anarchie

Zen není formou pouhého úniku, escapismu – je pravým opakem. Slibuje sice únik – únik před utrpením a iluzemi, které ho způsobují. Ale zároveň učí, že osvobození od iluze a utrpení může být dosaženo intenzivnějším prožíváním skutečného světa a přírody. Nehledě na asketickou praxi se zen vyžívá ve světskosti. Podle buddhistického učení samotná Samsara, ten šílený, uspěchaný, špinavý svět neustálých změn, je i nirvánou, tedy osvobozením, které je výsledkem úplného probuzení.

M. Cafard: Zenová anarchie
   Všechny velké příběhy selhaly! Věda, křesťanství, kapitalismus a další. Dovedly nás do téhle slepé uličky, kde zmítáni vášněmi a touhami nevíme, co si počít s umírající planetou. Mnozí mě vnímají jako pesimistu a katastrofistu, já jim tvrdím, že jen nepřestali věřit iluzím a příslibům tohoto světa. (Ano, kdybyste mi chtěli něco vyčítat, tak se do mě pusťte, jistě plno iluzí ještě taky mám a rád je spatřím.) V téhle situaci jako jedinou cestu vidím radikální obnovu lidských bytostí, a tu nabízí pouze zen-anarchie a nebo šamanismus (jako os. praxe), který má podle mě stejné důsledky. Nebudeš-li chtít na sobě pracovat sám, pak tě změní utrpení, které si připravíš svým nevědomým jednáním (protože základní pravidlo Života je změna/transformace). Nejde o to, ve kterém příběhu se budeš cítit lépe! Jde o to, který příběh tě osvobodí. Protože vidíte sami, cítili jsme se dobře v příběhu, že rozum a věda nás zachrání (dokonce to tak vypadá, že se máme líp!), ale dosáhli jsme jen vyprázdněné kultury, která se honí za výplody své fantazie (přesně to, na co upozorňují všechny velké duchovní tradice) a teď umírá na sračky (doslova), které po cestě za tímto cílem vyprodukovala.
   Bohatství zen-buddhismu tkví v tom, že šlo až na dřeň (to vysvětluje Max Cafard v článku níže), což se snad kromě ještě starší šamanské tradice nepovedlo žádnému filosofickému nebo náboženskému směru. Jsem přesvědčen o tom, že Kristus vyučoval to samé, jen se to nějak v tehdejší kultuře a lidských představách pokřivilo, popletlo – proto říkám, že ten pán na kříži v kostelech je Joshua Superstar. Žel o tom skutečném učiteli a jeho učení se toho už moc nedozvíme, ale jeho výroky (z toho co známe, pokud je to autentické) poukazují na stejnou podstatu reality na jakou poukazuje Buddha. Proč jsem si tím tak jistý, že je křesťanství vedle, jak ta jedle? Kdyby tady existovala ryzí tradice následovníků Krista, tahle kultura je nezištná, soucitná, milující, pokojná, odpouštějící (srovnej dějiny křesťanství a dějiny buddhismu). Ejhle však naše civilizace je ryze anti-kristovská. Antikrist prostě není žádný pán XY, antikrist se již dávno zrodil v našich srdcích, zatímco jsme čekali až se ukáže na obrazovkách televize. Samosebou, že za to nemůže jen křesťanství, dalšími pilíři naší civilizace jsou věda a filosofie. No, filosofovat a diskutovat můžete donekonečna, proto je to k ničemu (jediná účinná filosofická cesta je radikálně skeptická). A věda? Descartes sice meditoval o základech vědy, ale nemeditoval dost důkladně a vzal za slovo první lepší myšlenku, co ho při krbu napadla. A vůbec – věřil svým myšlenkám, pošetilec!
   A nejde mi tady o žádné dělení na dobré a špatné směry, na lepší a horší. Jistě i mezi buddhisty se najde plno pokrytců a anti-buddhů, aniž by o tom věděli. Jde o to být radikální a jít opravdu do hloubky. Nehledět na to, co učí kultura, co učí papa/mama, stát nebo náboženství, ale hledat. A s tím jde ruku v ruce odhazování slupek, nesmyslů, lží, ale i nauk, pravd a dogmat. Buďte jako děti – prosím neplést se svévolí, křičením a skákáním po lidech. 🙂 Věřím, že ať začneš jako křesťan, ateista, buddhista nebo muslim a budeš poctivě hledat, nakonec se z tebe stane svobodný člověk – svobodný od iluzí, nebo hříchů chete-li. Křesťani, muslimové, ateisté a další to mají těžší, protože to učení/dogma/tradice samo o sobě zotročuje. Neříkám, že tě neudělá „lepším“ člověkem, ale to je málo. Nezbaví tě hlavně iluzí, tj. všeho čemu se naše mysl uráčila uvěřit – třeba i tomu, že jsi hodný/zlý, že jsi syn/dcera/rodič, že jsi čech/rus/kakabus, takový či makový, že je svět tak a tak, že je vůbec něco jako já atd. Proto je zen-buddhismus (šamanismus) nejradikálnějším příběhem ne-příběhem, který nás učí vidět věci tak, jak jsou (nejsou) a snad i spatřit řešení současné situace. Dokud vidíš svět křesťansky, budeš věřit tomu, že křesťanství je řešení (ale to nás sem dovedlo), dokud vidíš svět vědecky, budeš věřit, že věda nás spasí (ale ta nás sem dovedla), dokud budeš filosofovat, budeš donekonečna filosofovat (filosofie je třetí pilíř naší civilizace, který to zmatení způsobil). Dokud budeš věřit v sebe, uvidíš všude jen sám sebe. Vyjmenuj sám všechny háčky, které tě zaháčkujou v iluzích tohoto života.
   Spláchni sebe, buddhu, krista, dějiny, vědu, filosofii i všechny obrazy a přidej se na stranu non-imago kultury. Non-Imago kultura je můj pracovní termín nového paradigmatu – tj. společnosti, která se programově zříká všech obrazů (v tom nejšiřším významu), protože ten pravý obraz se odráží pouze v tichém a klidném zrcadle naší mysli.

Viz: https://www.holybooks.com/wp-content/uploads/Max-Cafard-Zen-Anarchy.pdf