Medailonek o životě a tvorbě Simone Weil zařazuji z toho důvodu, že ji považuji za jednu z nejpozoruhodnějších myslitelek 20. století, která však zůstává stále opomíjená a málo známá. Proto ber tento text jako povzbuzení k hlubšímu probádání této filosofky.
Životopis Simone Weil neprožila dlouhý život. Zato byl mnohem bohatší na zkušenosti a zážitky oproti životům mnohých, kteří naopak dostali onen dar dlouhého života. Narodila se na počátku 20. století, konkrétně v roce 1909 v Paříži. Z našeho pohledu tedy již předem můžeme vědět, že ji čekaly dvě nejhroznější události 20. století. Nicméně Simone byla druhým dítětem v intelektuální francouzské rodině, jenž měla židovské kořeny, avšak žila život agnosticko-ateistický. Otec, Bernard Weil byl výborným doktorem a jediným intelektuálem v rodině obchodníků. Selma Reinherz, matka Simone, pocházela z Ruska z bohaté a vzdělané židovské rodiny. Starším bratrem Simone byl André Weil, jenž byl typickým geniálním dítětem, které předčilo jakékoliv očekávání. Vynikal hlavně v matematice a geometrii, kromě toho se v deseti naučil řečtinu, hrál na housle a jeho mladší sestra Simone tak trochu vyrůstala v jeho stínu. V této rodině byly velmi příhodné podmínky pro rozvoj vznešených myšlenek a idejí, byla to typická intelektuální rodina, ve které byla důležitá kultura, laskavost, láska, nepřítomnost materialismu a agnosticismus - což je zvláštní, protože oba rodiče pocházeli z tradičních židovských rodin, svým dětem však v oblasti náboženství ponechali svobodu a vychovávali je v agnostickém duchu. Matka se snažila zajistit dětem všestranný rozvoj a studium, které měly obě děti během první světové války soukromé. Simone však byla od narození fyzicky slabší a velmi křehká, intelektuálně však velmi schopná a genialita jejího bratra nebyla na škodu, spíše naopak pomáhala Simone vynaložit větší úsilí, aby se svému bratru vyrovnala. Její předností byla hlavně trpělivost a vytrvalost. Je obdivuhodné, jak se z malé, křehké, nesebevědomé holčičky stala silná, odhodlaná a cílevědomá žena s neskutečnou morální a duševní silou. V mladém věku nestíhala svým vrstevníkům. Jednalo se však hlavně o omezení fyzická (kvůli slabosti nestíhala psát), která Simone dohnala svou bystrostí a inteligencí. Jejím prvním vzorem a člověkem, jenž ji ovlivnil byl samozřejmě její bratr André, se kterým měla velmi dobrý vztah a byl to on, který ji během jednoho měsíce v jejích šesti letech naučil číst. Simone chodila na lyceum Fénelon, kde vynikala hlavně v matematice a literatuře. Byla o dva roky mladší než její spolužáci, ale byla tou, která pozvedala úroveň celé třídy. Procházela obdobím depresí a sebevražedných myšlenek a to hlavně kvůli pocitu méněcennosti, který získala hlavně kvůli bratru. Ten byl již v mladém věku předčasně přijat na vysokou školu École normale supérieure a také kvůli její učitelce, která hojně využívala negativní kritiku. To však nepřekazilo její touhu po vzdělání a hledání pravdy, její další kroky směřovaly skrze lyceum Victor-Duruy, kde úspěšně získala maturitu z filosofie, až na lycea Jindřicha IV., kde se setkává s dalším člověkem, který zásadně ovlivnil její filosofické myšlení a rozvoj - byl to filosof Émile Chartier (známý pod pseudonymem Alain). Zde Simone studovala tři roky a připravovala se na vysokou školu École normale supérieure. Zabývala se skoro výhradně filosofií a psala mnoho esejí a úvah, které byly součástí Alainova vyučovacího stylu. Vzoruje se na Descartovi, Platónovi, Kantovi nebo Spinozovi. Často se stýkala se svými spolužáky, společně pracovali nebo diskutovali až do ranních hodin. Pro ní nejbližší byli Jacques Ganuchaud, Simone Pétrement nebo René Château. V této době také začíná její veřejná angažovanost a to hlavně ve věcech politických a společenských. Nakonec získala vysokoškolský diplom obhájením práce Věda a percepce u Descartese na École normale supérieure v Paříži, kde byla přijata v roce 1928 a v přijímacím řízení se umístila na prvním místě před Simone de Beauvoir. Mezitím pořád chodila na Alainovy přednášky, psala eseje a také vyšly její první články v novinách Libres propos. Byla známá svými radikálními názory a sama se prohlašovala za bolševičku, i když ne úplně s komunistickými názory souhlasila. Byla proto přezdívána "Červená panna". Již tady je vidět její velká angažovanost a cit pro sociální problémy. V zaměření její filosofické práce a společenských aktivitách je vidět, že bylo jejím cílem propojit myšlení a jednání, teorii a praxi. Z tohoto zaměření vyrůstal její zájem a boj o práva dělníků, filosofii práce a odborářskou činnost. V roce 1927 a v roce 1929 pracovala v zemědělství, nejdříve u rodiny Latellierů, kde také přepisovala práce filosofa a zemědělce, profesora Latelliera. Další pracovní zkušenost získala u své tety, kde se cítila velmi dobře, mohla poznávat tamější lidi a tradice. Současně mohla poznat život zemědělců a sedláků. V létě 1931 zase nabývala zkušenosti mezi rybáři - učila se například orientaci podle hvězd. Od této doby, tedy okolo roku 1930 u Simone propukly velké bolesti hlavy a migrény, se kterými bojovala celý život. Od roku 1931 se stala učitelkou filosofie ve městě Puy (1931-1932), poté také v Auxerre (1932-1933) a Roanne (1933-1934). Rozvíjela také svoje aktivity mezi odborářskými organizacemi. To bylo také důvodem, proč byla propuštěna z práce učitelky v Puy - zapojila se do protestů nezaměstnaných a začala vystupovat v jejich jméně, podporujíc jejich věc psala články pro jejich podporu a zapojovala se v manifestacích. Pohybovala se kolem skupiny z novin La Révolution prolétarianne a spolupracovala s Odborovou organizací učitelů. Účastnila se také schůzí komunistické strany, ale aktivně spolupracovala pouze s odboráři. Ke komunistické straně se z důvodu neshod nikdy nepřipojila, i když o tom dlouho přemýšlela. Její odborářské aktivity té doby vyvrcholily článkem Směřujeme k proletářské revoluci?, který má formu analýzy společnosti, jenž má prověřit možnost úspěchu socialistické revoluce. Článek se setkal s nadšením a pochvalami, ale také s kritikou, například ze strany Trockého, kterému však Simon neměla strach oponovat. Jeden z předních komunistických aktivistů - Boris Souvarine - nazval Simone prvním mozkem dělnického hnutí. V březnu roku 1934 však rezignovala na jakékoliv odborářské aktivity, jak napsala ve svém dopise přítelkyni Simone Pétrement: "Rozhodla jsem se odstoupit od veškeré politiky, kromě teoretických studií. To však nevylučuje účast ve velkých spontánních hnutích mas (v řadě, jako jeden z bojovníků), ale nechci už žádnou odpovědnost, i kdyby jen malou nebo nepřímou."(Gabrielli, 2008) Nakonec došla k názoru, že nerovnost a utlačování je problémem mezi přirozenými mezilidskými vztahy, což formulovala v článku Úvahy na téma příčin svobody a útlaku ve společnosti, který velmi chválil její bývalý učitel Alain a ona sama jej nazvala životním dílem, i když jej nikdy nepublikovala. Mezi léty 1934 a 1935 se z vlastní vůle zaměstnala v několika fabrikách, aby mohla na vlastní kůži zažít vše, co se mezi dělnickou třídou odehrává a jak tito lidé žijí. Chtěla pochopit poměry a problémy spojené s takovým životem. Známkou tehdejší doby byla podle ní ztráta veškeré iniciativy, inteligence, vědomostí a metody na úkor neživého mechanizmu ve fabrikách. I když ji mnoho lidí od této práce odrazovalo, Simone byla v této věci neoblomná, chtěla a musela si to zažít. Všechny svoje zkušenosti a zážitky z té doby zapsala do svého deníku, kde popisuje svoji únavu, trpkost bezmocné zlosti, nebo také vděčnost a solidaritu, objektivní reflexe a organizační rady. Typickou vlastností Simone Weil byla odhodlanost aktivně se zapojit do veškeré činnosti, která mohla jakkoliv pomoci ke svobodě, rovnosti nebo vzdělání. Nemohla nečinně sedět a rozvažovat, její myšlenky vždy doprovázelo jednání, které mělo formu aktivního jednání pro dobrou věc. Tyto pohnutky ji také vedly do občanské války ve Španělsku, kde se zapojila do řad anarchistů. Známým řekla, že jde do války jako novinářka, ale její cílem byl boj. Rodina ji však tajně následovala, což ji zachránilo život, když se po těžkém zranění uchýlila do péče svého otce, který zachránil její nohu před amputací. Poté se ze Španělska stáhla, pod vlivem otcova přemlouvání, a začala bojovat proti prázdným politickým sloganům a také se snažila rozvinout etiku mezinárodních vztahů, což se odrazilo v její článku Nevyvolávejme znovu Trojskou válku. Vyčerpána bolestmi hlavy a následky zranění ze Španělska se přesunula do Švýcarska, aby se rehabilitovala. Můžeme říci, že přešla do jakési rozjímavé části života - věnovala se poslechu hudby (hlavně Monteverdi, Bach, Mozart, Beethoven), čtení klasické literatury (Homer, Goethe, Balzac, Hugo, Saint-Exupéry, některé knihy Bible) a umění. Hlavně na svých cestách do Itálie, kde obdivovala Leonarda da Vinciho, Giotta nebo Michelangela Buonarroti. Ve školním roce 1937 - 1938 se opět vrátila do aktivního života a stala se učitelkou, její metodou bylo hlavně čtení literatury, příklady a zkušenosti z její práce v továrně a Španělské války, které měly studenty podnítit k přemýšlení o situacích ze skutečného života. Počátkem roku 1938 však opět přerušila vyučování z důvodu nesnesitelných bolestí hlavy, načež se už do školy nikdy nevrátila. Snažila se za každou cenu podporovat mezinárodní vztahy a mírové snažení, i když Hitler obsadil Rakousko a události spěly k válce. Snažila se apelovat na mezinárodní dialog a komunikaci. Spolu s dalšími intelektuály podepsala prohlášení, které navolávalo k dialogu a míru. V této době také prožila některé ze svých mystických zážitků, které ji nakonec dovedly až k přijetí Krista a prohloubení vlastní křesťanské zkušenosti. Náboženské a duchovní rozvažování pro ní bylo vždy důležité, vyvrcholilo právě tehdy, při několika návštěvách kostelů a četných kontaktech s klasickým uměním - tedy krásou obecně. Toto duchovní přiblížení k Bohu popisuje v dopisech otci Perrinovi. K náboženství se přiblížila nejen skrze krásu, ale také skrze vlastní fyzickou bolest, na které pochopila utrpení Ježíše a Boží lásku, která na ni sestoupila. To mělo za následek nejen její hlubokou duchovní proměnu, ale také zesíleni zájmu o Starý Zákon a další historická díla (Plutarchos, Tacita, Cezar, Hérodota). Zkušenost spojení s Bohem pro ní byla zásadní a stala se obsahem veškerých její úvah a textů, které v tomto posledním období života napsala. Vývoj válečné situace v Evropě v letech 1940 a 1942 byl pro Simone opětovným impulsem, aby se aktivně zapojila. Chtěla se dostat do francouzského odboje ve Velké Británii, což se jí hned nepodařilo. Nejdříve odcestovala s rodiči do Vichy a poté skončila v Marseille. Její následné aktivity v Marseille se zaměřovaly hlavně na spolupráci s novinami Cahiers du Sud, do kterých psala články. V této době také napsala sedm z její jedenácti Sešitů. Setkala se s mnoha významnými lidmi, mezi nimiž byl i jeden z jejích bývalých spolužáků, který ji seznámil se sanskrtem. Simone se sanskrtem nadchla a začala se jej učit, začala také číst Upanišády. Kromě toho váhala nad otázkou křtu a přičlenění ke katolické církvi, což nakonec odmítla. Koncem roku 1941 se seznámila s Gustavem Thibon, filozofem a mystikem, u kterého zůstala pracovat, jak sama chtěla. Mezitím se její bratr přesunul do Spojených států Amerických, kde se snažil dostat také svoje rodiče a sestru. Simone do Ameriky nechtěla, ale nakonec odjela pod podmínkou, že jí její bratr pomůže dostat se do Anglie, kde by se mohla připojit k francouzskému odboji. To se jí nakonec povedlo a 25. listopadu dorazila do Liverpoolu a do Londýna, který si okamžitě zamilovala. Zapojila se do práce pro francouzskou skupinu hnutí odporu pod vedením Charlese de Gaulle, kde opravovala a prověřovala projekty související s organizací života po válce a podporou míru. Kromě opravování a kritiky sama předložila vlastní názory na toto téma v mnoha textech, z nichž nejznámější je Zakořenění. Kromě toho se v průběhu války snažila prosadit vlastní projekt zdravotních sester, které by měly sloužit v první linii válečné fronty, což se ji žádným způsobem nepodařilo. V roce 1943, pohroužena čím dál tím víc do své práci, odmítala jíst více než byl průměrný příděl v okupované Francii, až byla nakonec nalezena v bezvědomí. Onemocněla tuberkulózou a její stav se jen zhoršoval, což bylo zapříčiněno také nedostatkem potravy. I když nalezla ještě dostatek sil k tomu, aby na nemocničním lůžku psala další dopisy a četla Bhagavad-Gitu v sanskrtě její stav se zhoršil natolik, že byla převezena do sanatoria v Ashfordu, kde ve spánku zemřela. Její dílo je obsáhlé, ale nic z toho sama nepřipravila k vydání ani nevydala (kromě několika článků), proto všechny její spisy vyšly až posmrtně. Ale největším dílem je její život sám, kterým sama nejvíce řekla. Na pozadí její života je záhodno číst i její spisy a poznámky, které osvětlují mnohé její myšlenkové pochody a motivace, které se nakonec projevovaly v její aktivní občanské činnosti. Největším zdrojem o její filozofii jsou paměti přátel a známých, dopisy a zápisky, které po ní zůstaly. Historický a ideový kontext díla Tuto myslitelku je velmi těžké jakkoliv škatulkovat, zařadit nebo jednoduše definovat. Můžeme ji zařadit do konkrétního historického kontextu první poloviny 20. století, ale její dílo se vymyká. Problematické je zároveň to, že její dílo není nijak systematicky zpracováno a vlastně ani dokončeno. Nemůžeme tedy říct, jak by vypadala její výsledná a kompletní koncepce, kdyby ji autorka sama zrevidovala, zpracovala a nechala vydat. Vše, co zůstalo jsou zápisky, dopisy, deníky, několik článků nebo nedokončené knihy. A i když bylo vydáno mnoho jejích textů, stejně musíme postupovat způsobem kompletování úryvků nebo částí do jednotných tématických celků. Je však vedlejší, jakým způsobem bychom její dílo zhodnotili nebo zda bychom dokázali projít všechny texty a vytvořit jeden celek, který by tvořil jednotnou filosofii. Důležitější je vůbec nahlédnout do myšlenek této filosofky, protože svým jedinečným přístupem k životu otevírá mnohé otázky. Důležitější než analýza její filozofie je setkání se s ní, jejím životem a odkazem, který silně podněcuje k myšlení. Jak o ní napsal T. S. Elliot v předmluvě k Zakořenění: „Souhlas nebo nesouhlas je vedlejší: o co v tomto případě jde, je živý kontakt s velkou duší.‟ Proto nelze tuto autorku nijak kategorizovat, můžeme se však pokusit ponořit do jejích poznámek a textů, prozkoumat její životní cestu a nechat se konfrontovat s neuhasínajícím duchem, který inspiroval mnohé, mezi jinými také Alberta Camuse, T. S. Elliota, papeže Pavla VI. nebo také filosofa Gustave Thibona. Jelikož se její dílo vymyká dobovému filosofickému diskurzu (kromě komunismu a reakcí na něj), zmíním několik zásadních vlivů, které ovlivnily její myšlenky a byly pro ni zásadními zdroji inspirace. Velký vliv pro rozvoj a formování jejího myšlení mělo několik lidí, se kterými se v životě setkala. Prvním z nich byl již zmiňovaný André Weil, bratr Simone, který byl formující a motivující osobností v období její dětství. Díky němu se brzy naučila číst, a když viděla, že je její bratr lepší než ona, chtěla mu dorovnat. Její bratr byl tedy motivační a hnací silou v její dětství. Když se s ním ale porovnávala, myslela si, že nikdy nedokáže dojít k onomu pomyslnému království pravdy - zažívala těžké deprese a nechtěla žít. Její duch byl však silnější. Kromě toho nemůžeme nezmínit také její rodinu, ve které měla Simone velmi příznivé podmínky pro rozvoj vlastního kritického myšlení. Druhou osobou byl zajisté Alain (Émile Chartier) - francouzský filosof a učitel na lyceu Jindřicha IV., jehož vyučovací metody vedly jeho žáky k samostatnému a kritickému myšlení nad zásadními otázkami týkajícími se skutečného života a člověka stojícího v jeho centru. Simone se pod jeho vedením rozvíjela v oblasti filosofie, která ji velmi zajímala. U Alaina dostala příležitost se projevit a prosadit vlastní názor. Díky němu se naučila přetvořit vlastní energii v sílu mysli a tvořivou moc psaní. Alain byl výjimečný svojí vírou v člověka a jeho ducha, kterou dokázal předat i svým žákům, které také velmi dobře naučil vytrvalosti. V centru jeho vyučování byla vždy etika projevována díky práci a lidské vůli, což jsou základy, na kterých také stavěla Simone Weil. Obdivovala několik filosofů, Kanta, Spinozu za jeho odvahu, Pascala, Descartese nebo také Platóna, z nichž asi největší vliv na ní měli Platón a Descartes. Descartesovu mechanickou koncepci rozvinula i ve svých myšlenkách. Zabývala se také jeho pojetím vnímání ve své disertační práci a vycházela z něj, jako ze zakladatele moderní vědy, kterou nakonec svým způsobem kritizovala. Z Platónova vlivu můžeme rozpoznat pojmy absolutního dobra a pravdy, prvky mysticizmu nebo také její snahu odvodit souvislost práva s geometrickou přímkou v eseji Vnitřní rozpor práva. Podle ní stejně jako přímka neexistuje v přírodě, tak ani právo neexistuje ve společnosti, právo je dokonalým výtvorem a plodem lidské mysli. Velký vliv a značnou část svých bádání zasvětila historickým textům a analýzou historických reálií. Tyto poznatky pak porovnávala s tehdejším stavem společnosti a vývojem politického dění. Z těchto analýz a úvah nad historickými fakty, hlavně nad Římským impériem vyvozovala důsledky a charakteristiky totalitních režimů. Porovnávala podobnosti s tehdejším nacistickým Německem. Porovnávala motivy a způsoby římského Impéria s Německem a docházela k názoru, že jsou si obě totalitní politiky velmi podobné. Simone byla vůči dějinám přísná. Sama tvrdila, že člověk, který schvaluje nebo omlouvá činy, které se děly v minulosti je schopen tyto činy opakovat, kdykoliv k tomu bude mít příležitost. (Gabrielli, 2008) Třetím okruhem zájmu, který ovlivnil její myšlení a jednání byly texty náboženské. Měla v této oblasti velmi široký rozhled, nejen že studovala Bibli, ale také jiná náboženství. Zajímala se o buddhismus nebo četla Egyptskou knihu mrtvých, Bhagavadgítu nebo Upanišády, které dokonce četla v sanskrtu. Její studium různých náboženských praktik světa ji přivedlo k velmi zajímavým a také kontroverzním názorům. Ale hlavně k idejím univerzalismu, jehož ústředním pojmem byla láska. I když v posledním období svého života prožila obrácení v křesťanském slova smyslu, její názory vyjadřovaly jakousi jednotu mezi různými náboženskými vyjádřeními a praktikami. Všechna náboženství pro ní měla stejnou důležitost a mohli bychom také říct, že všechna podle ní směřují ke stejnému Bohu, který je stvořitelem světa. Byla ji blízká myšlenka příbuznosti křesťanství s jinými náboženstvími, což je viditelné na tom, co napsala o vtělení Slova v jednom z dopisů týkajících se její úvah nad křesťanstvím: „Každopádne nie je isté, či nejestvovali vtelenia Slova už pred Kristom a či k nim nepatrili Osiris v Egypte a Krišna v Indii.‟ (Weil, 2006) Ke křesťanství samotnému se stavěla kriticky, stejně tak jako ke katolické církvi, se kterou v mnoha věcech nemohla souhlasit. Například Starý Zákon podrobila velké kritice, když došla až k tvrzením jako tyto: „Jehova přislíbil Izraeli přesně to, co sliboval Ďábel Kristu.‟, nebo „Falešný Bůh proměňuje utrpení na násilí. Pravý Bůh proměňuje násilí na utrpení.‟ Proto také měla v oblibě pouze některé knihy Starého Zákona - Žalmy, Píseň písní, Izaiáš nebo Daniel, nejraději však měla knihu Jóba. Analýza filosofických názorů Simone Weil byla ženou, která se stavěla jakékoliv průměrnosti, nepravdě a nerovnosti. Její bystrost s přísnou kritičností prověřovala vše, co by ji mělo nebo mohlo ovlivnit. Její poctivost při hledání pravdy se nezastavila před žádnou otázkou ani žádným protiřečením, i když by směřovaly proti ní samotné a nebo proti skutečnosti, kterou náš rozum tak moc potřebuje. Ve službách pravdy bylo také její velkým cílem odkrývání nepravd, polopravd, silných, ale prázdných slov vůdců, dogmat, falešných absolutních pravd nebo mýtů a demagogií politiky. Rozpoznání mnoha nepřesností, nejasností a na nepravdě postavených argumentů ji provázelo celým životem, tato kritičnost ji dovolovala vždy s jasnou hlavou a svědomitě hodnotit to, co se kolem ní dělo. Mezi jinými důvody taky proto nevstoupila do komunistické strany, nemohla přijmout za své všechny myšlenky obsáhlé v Marxově filosofii. Možná také proto byla tak těžko politicky zařaditelná, její cit pro pravdu ji nedovolil přijmout celek určité politiky a vždy dokázala přijmout pouze to, co se shodovalo s její nárokem pravdy - jen takto se může vyhrotit osobnost, jenž se označuje za bolševičku, sympatizuje s komunismem, staví se Trockému a kritizuje Marxe, podporuje sociální činnost a neváhá se přidružit na stranu anarchistů. Podle této výstřední myslitelky „ne náboženství, ale revoluce je opium lidstva.‟ Vůči masovým hnutím se stavěla skepticky, stejně tak nevěřila stranickému systému, který podle ní nutně vedl k totalitním principům. Není možný vznik kolektivní mysli tam, kde je potřeba svobodného myšlení a tvořivosti. Problémem válek jsou podle ní ideje, které spatřovala také v tehdy se formujících totalitárních systémech - prázdná slova a fráze ovlivňující masy. Pravda a hledání pravdy jako by bylo její životním projektem. Celou svoji osobou, myšlením i jednáním vždy směřovala k pravdě. Pravda pro ní nebyla nedosažitelná hodnota, ale stav, který mohl nazírat kdokoliv, pokud se dostatečně snažil. „Chcela som radšej zomrieť, než žiť bez pravdy. Po mesiacoch vnútornej temnoty som náhle a navždy nadobudla istotu, že ak ktorákoľvek ľudská bytosť skutočne túži po pravde a ak neprestajne vyvíja pozorné úsilie, aby ju dosiahla, tak - hoci by aj nemala takmer nijaké prirodzené schopnosti - dokáže preniknúť do kráľovstva pravdy, vyhradeného géniovi. Tým sa aj takáto bytosť stáva géniom, hoci pre nedostatok talentu tento génius nie je viditeľný navonok.‟ (Weil, 2006) Pravda pro ní byla tak důležitá, že tomuto kritériu poddávala cokoliv, co ji přišlo na mysl nebo s čím přišla do styku. Toužila po pravdě bez žádných iluzí nebo představ, k čemuž tíhla již od svého dětství. Pro přijetí a poznání pravdy je pro ní nejůdležitější chtění a pozornost, tedy bystrá připravenost na jakoukoliv možnost nahlédnutí pravdy. Nárok zření pravdy je však svázán se vzdáním se samého sebe. Pravda, stejně jako krása nebo dobro jsou podle ní nadosobní principy. Při hledání pravdy však často překáží tělesná únava a slabost vůle. Simone s těmito překážkami bojovala již od svých mladých let, což můžeme vidět na její častém vzdoru vůči jídlu. Skrze odmítnutí jídla chtěla dosáhnout stavu vnitřního vytržení, aby mohla předejít situacím, ve kterých by ji mohly omezovat primitivní pocity a slabosti těla. S velkou bystrostí také analyzovala krizový stav Evropy té doby. Za příčinu tohoto zkažení nebo nemoci Evropy považovala odstranění náboženství z lidského srdce. A to z toho důvodu, že v otázce náboženství se scházejí otázky volby mezi dobrem a zlem. Člověk však uvěřil, že díky své zkušenosti a nabyté moudrosti může sám rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Tato svoboda se projevovala jak areligiozitou, tak modlářstvím. Areligiozita anulovala rozdíl mezi dobrem a zlem a nastolila rovnost všeho - všechno má stejnou hodnotu, což člověka vytrhává z jeho podstaty lidskosti a vrhá ho do oblasti nudy. Modlářství je sice metodou religiózní, ale zbožšťuje společnost převlečeno za různé bohy a vytváří tak skutečnost, do které dobro ani zlo nemají přístup, čímž u lidí způsobuje pocit, že jsou zbaveni jakékoliv etické odpovědnosti. Simone Weil však nabízí cestu mysticizmu - překročení oblasti, ve které se vykonává volba mezi dobrem a zlem, skrze splynutí duše s absolutním dobrem. K tomuto splynutí však duše musí dát souhlas. I když myslitelka sleduje analogii mezi totalitárním Římem a nastupujícími totalitárními režimy, myslí si, že vstupujeme do století většího barbarství než kdy jindy. Postaral se o to morální úpadek a příliš velký technický pokrok. Byli jsme ovládnuti iluzí postupného ustupování barbarství z lidského chování, což vedlo až k hrůzám války, o které si lidé původně mysleli, že ve 20. století nemůže být brutální. Jejím přesvědčením proto je, že „nic není škodlivějšího než víra v rasu, národ, společenskou třídu, politickou stranu.‟ (Gabrielli, 2008) K tomu nutno dodat fakt, že lidskou přirozenou vlastností je barbarství a to barbarství vůči slabším, proto má člověk dostatek důvodů být na pozoru, aby nesklouzl k totalitárním praktikám. Na základě své analýzy společnosti a politických systémů dávnověku i dnešku vyvodila základní rys totalitární vlády - úplná nadvláda jedněch nad druhými. Tato moc stojí na prestiži, která je však iluzí. Bojem proti této iluzi a nadvládě může být jenom dobro, které člověk uskutečňuje, ale pouze v případě, že se vztahuje ke zdroji, ke světlu - kterým je jedině Bůh, absolutní láska. Abychom však dobře rozlišovali musíme také znát rozdíl mezi dobrem a zlem. Dobro je pro Simone to, co způsobuje, že se věci stávají reálnějšími, zlo je naopak to, co věci od reality oddaluje. Nakonec bychom tedy měli dojít k určité formě ideální společnosti, nad kterou Simone Weil během svých úvah musela přemýšlet. Co by mělo být základem pro novou společnost? Rozhodně rovnováha a to hned v několika oblastech: mezi tělem a duchem, strojem a výpočty, praxí a teorií, obecně mezi nitrem a tím, co je venku. Propojením mezi těmito skutečnostmi je jednání - konkrétně práce, které obnovuje zpřetrhané přirozené vztahy rovnováhy. Naše mysl je svobodná a proto se dokáže povznést nad vše kolem nás, ale díky práci jsme v kontaktu s realitou, která se nám staví jako hranice této svobody. Mezilidské vztahy pak jsou korigovány spravedlností, která je pro Simone Weil projevem absolutní lásky, přesně tak ji porozuměla při čtení evangelií. Dalším důležitým tématem byla chudoba, útlak a nerovnost mezilidských vztahů. Milost a solidarita vůči slabším. Také Simone de Beauvoir ji za to obdivovala, sama o ní napsala: „Chtěla bych mít takové srdce, které bije pro věci celého světa.‟ (Gabrielli, 2008) Byla vůbec velmi citlivá na problémy doby, na které vždy musela reagovat okamžitě. Nejen teoreticky, ale hlavně prakticky, což můžeme vidět na její touze zapojit se do konkrétních událostí, které se zrovna odehrávaly - pacifistické hnutí studentů Alaina, španělská válka, aktivity v Marseille, projekt zdravotních sester na první linii fronty, Francouzské hnutí odporu v Anglii. Společenská spravedlnost byla vždy v centru zájmu. „Ve všem, co jsem jako dítě četla nebo slyšela jsem se instinktivně stavěla na stranu trpících - ale bylo to spíše vyjádření vzdoru než lítosti.‟ (Gabrielli, 2008) Poměry mezi společenskými třídami a mezilidské vztahy jsou však důsledkem jednání. Jednáním člověk proměňuje, ale i poznává svět kolem sebe. Tento vztah mezi člověkem a světem se zakládá na percepci a posléze jednání, které je uvědomělou tvořivostí. Skrze práci můžeme poznávat svět a dokážeme takto potvrzovat skutečnost reality, ale realita se tímto stává hranicí naší svobody. Musíme nakonec přebývat v napětí mezí svobodou a poslušností. Pro Simone Weil je projevem uvědomělého života myšlení, psaní a jednání, které se stávají jedním. Počátek utlačování tak autorka staví do chvíle, kdy došlo k rozdělení vědy a její praktického využití, tedy rozdělení mezi intelektuální a manuální prací. Jedná se tedy o odloučení myšlení od jednání a původ tohoto rozdělení můžeme vystopovat až do doby zrození novodobé vědy. Důraz na mechanizaci nás dovedl až do bodu, kdy se stroje stávají odpovědnými za uskutečnění určitého jednání, což z člověka falešně snímá tíhu odpovědnosti. Proto je důležitá kritická filosofická reflexe, která je skrze rehabilitaci bezpodmínečného kritického smyslu podmínkou rovnosti. Je nutné obnovit spojení mezi duchem a světem, myšlením a jednáním. Aby sama dobře pochopila tento proces výrobní mašinérie, nechala se zaměstnat v několika fabrikách, aby mohla z první ruky analyzovat úděl dělníků. Pochopila tak dvě věci: Lidé se dělí na ty, kteří na něco spoléhají a ty, kteří nespoléhají na nic; a také že utlačování při určité míře napětí nerodí vzdor, ale naopak ještě větší poddanost. Proto ty všechny její aktivity uprostřed odborářských organizací, podpora dělníků a rozvíjení vzdělávacích institucí pro dělníky. Duchovní život a hledání transcendentna, něčeho, co převyššuje každou živoucí bytost se stal významnou složkou pozdního období její života. Toto duchovní hledání ji provázelo celý život. Cestu k tomuto obrácení a přijetí křesťanství započala pozorováním krásy a přijetím bolesti, se kterou bojovala. Její přístup k náboženství však nebyl zcela tradiční, je to jasné už z toho, že přes veškerou upřímnou konverzi ke křesťanství nakonec nedokázala příjmout křest a stát se členkou církve. Vůči církvi a její dogmatům měla nakonec mnoho výtek, které vysvětluje ve své korespondenci s otcem Perrinem. I v této otázce se bijou dva její protiklady - svoboda a poslušnost. Její přístup k náboženství velmi dobře charakterizuje tento citát: „Náboženství, nemůže být totalitární, ale musí sama sebe celou rigorózností ohraničit až na rovinu nadpřirozené lásky, která jediná ji přísluší.‟ (Gabrielli, 2008) Náboženství pro ní bylo ve všech ohledech absolutní a nadpřirozená láska, která byla jediným cílem náboženství, ale také nejdůležitějším z důsledků víry. Přijímala za svou křesťanskou víru, po několika mystických zkušenostech, které započaly momentem, kdy sledovala ženy rybářů, jak večer procházejí kolem lodí se svíčkami a prozpěvují náboženské písně. Svoje setkání s nadpřirozenou láskou popisuje jako setkání s osobou přítomnou mnohem reálněji, jistěji a skutečněji než přítomnost člověka, toto setkání prožila ve chvílích ostré fyzické bolesti. Bůh je ten, který sestupuje z neprozkoumaných výšin, které nemůžeme rozumem ani poznat ani popřít. Kromě bolesti se pro ni stala cestou k Bohu také krása, kterou studovala hlavně v klasické literatuře a ve výtvarném umění, jenž poznávala hlavně na svých cestách po Itálii. Bůh je totiž stejným způsobem přítomen jak v kráse tak v utrpení. Po své zkušenosti studovala mystické autory, Platóna nazvala mystikem a četla i jiné náboženské texty, zejména pak Upanišády nebo Bhagavadgítu. Proto také přijímala univerzalistické názory a nemohla se připojit ke katolické církvi. Nemohla a nechtěla opustit všechno to, co zůstává za hranicemi církve, ale co je taktéž v obětí Boží lásky - jedná se o všechna minulá století; všechny země, ve kterých žijí různobarevné rasy, jejichž tradice byly odsouzeny jako heretické; všechny věci, jenž pocházejí z renesance. Jednoduše se nechtěla vzdát kontaktu s realitou a přijmout jednoznačnou cestu katolictví. Její náboženský univerzalismus se projevoval ve třech aspektech: 1. Různorodost tradic, způsobu projevu víry a náboženského chování. 2. Propojenost náboženství a kultury - konkrétně náboženství a vědy. (Jenž jsou však v naší době rozděleny, což je příčinou krize naší doby.) 3. To, co je univerzální je vtěleno v individuum a jedná skrze toto individuum a ne skrze společnost nebo kolektivitu. Víra je tak pro Simone způsobem jak se stát součástí nadpřirozené reality, která je původcem poznání dobra, pravdy a řádu v našem skutečném světě. Seznam literatury GABRIELLI, Fiori. Simone Weil: kobieta absolutna. Přel. Monika Szewc. Poznań: W drodze, 2008. ISBN 978-83-7033-668-4 WEIL, Simone. Duchovná autobiografia: vyber z textov. Přel. Andrej Záthurecký. Bratislava: Kaligram, 2006. ISBN 80-7149-807-6 WEIL, Simone. Tíže a milost. Přel. Alan Beguivin. Praha: Kalich, 2009. ISBN 978-80-7017-123-3 WEIL, Simone. Dobro, mez a rovnováha: výbor ze Sešitů. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0596-8 BEYEROVÁ, Dorothee. Simone Weilová - Filosofka – odborářka – mystička. Přel. Martina Michnová. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2008. ISBN 978-80-7412-003-9 Internetové zdroje Před sto lety se narodila světice moderní doby, filozofka Simone Weilová [online]. 2009-31-01 [cit. 2015-01-01]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/pred-sto-lety-se-narodila-svetice-moderni-doby-filozofka-simone-weilova-1a5-/zpr_archiv.aspx?c=A090129_164332_kavarna_bos Simone Weilová [online]. 2010-01-07 [cit. 2015-01-04]. Dostupné z: http://simoneweilova.wordpress.com Simone Weil [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Simone_Weil Simone Weilová a hledání pravdy [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://zeliv.eu/bratr-michael/simone-weilova-a-hledani-pravdy.html Ať zmizím [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-40829040-at-zmizim