kuci se hádaj na pískovišti o bábovičky a mě to neba kdo prý má originálnější je mi z toho smutno tak si jdu zahrát na klavír a pak najednou píšu píšu báseň-meta a na chvilku si myslím, že jsem bůh že jsem se povznesl vyhrál hru na shovívavou a schvaluji vykrádání ano, vykraď mě já vykradl mámu, tátu, bráchu, ségru, strýce, tetu, pastora i... i sebe všichni se totiž navzájem vykrádáme ale sebe sebe budu vykrádat nejdéle tomu se totiž říká karma tak mě vykraď (nebo vykaď!?*) a budeme více nežli jeden, dva ve stejné šlamastyce tři čtyři, ve stejných trampotách co naplat jeden či dva dva ze tří schvalují shovívavost k libosti slov uživatele k samolibosti a svrchovanosti jazyka stejně si řekne co chce bez hlučného héle formičky dal bůh! a my na to: to je poezie! héle! bůh byl totiž nejoriginálnější v tom, že vymyslel něco jako formičky vůbec a proto se můžeme hádat na pískovišti čí babovka je lepčí tak jsem si zahrál na básníka nebo příživníka? a ještě na božího advokáta nebo kata? kdo ví jak to má bůh myslím si, že nás má u prdele a dál si svobodně tvoří běh nechej během a během nechej běh a já v tom běhu jenom malé tele já vím: “musíš se ještě hoodně učit!” atd atd atd ad finis finitum ale pokud vám někoho připomínám to nic, to jsem si jen hrál na Herakleita a přihazoval klacky do ohně *Tvoje svaté právo veta. Neplést s pojmem odveta. Tu si nárokují leda hlupáci.